Když se řekne „půst“, okamžitě se nám vybaví představa něčeho nepříjemného – hladovění, odříkání, utahování opasků, kručení v žaludku. Nebo středověké církevní zákazy jezení masa či sýra v určité dny, které reformátoři po zásluze kritizovali a odmítli jako zbytečné břemeno nakládané na lidi. Nebo okázalé posty farizejů v evangeliích, kterými se pokrytecky vytahovali nad celníky a hříšníky. Prostě něco, co patří do skutkařského harampádí mezi odpustky, poutě, sebemrskačství apod. a co by měl správný křesťan vůbec vykázat ze svého slovníku. Navíc je to „nemoderní“, vyslovíme-li slovo půst v běžné zesvětštělé společnosti, vyvoláme jen soucit smíšený s úšklebky, nebo falešnou spojitost s dietou či odtučňovací kúrou. Tradiční název pro 40-tidenní období přípravy na velikonoce – tedy „doba postní“ – přijímáme proto mnozí s určitými rozpaky.
V dnešním evangeliu jsme však slyšeli, že Ježíš po svém křtu v Jordánu odešel do pouště a tam 40 dní nejedl, v Matoušově verzi příběhu přímo čteme, že se 40 dní postil. A nebyl to žádný „úlet“ nebo jen vnější projev Ježíšovy loayality k dobovým náboženským zvyklostem okolí – slyšíme, že jej na poušť vyvedl Duch (míněno tedy Duch svatý), to znamená, že tam pobýval ze své vnitřní potřeby, jako důsledek vnitřního vztahu k Otci, jedinečného vztahu, který se stává skutečností právě v Duchu svatém.
Odchod na poušť, podobně jako výstup na horu, je v Písmu svatém obrazem vyjítí ze zaběhané všednosti, účelovou cestou někam, kde mám projít čímsi mimořádným. Na rozdíl od hory (třeba hory proměnění z evangeila minulé neděle), která je jednoznačným biblickým místem setkání s Bohem, je poušť čímsi dvojznačným; poušť je podivným místem, kde člověk může učinit zkušenost s Bohem – nebo taky s ďáblem. Poušť může být místem ticha, klidu, sebenalezení, zamyšlení a zrání. Ale zároveň místem prázdnoty, ohrožení mnohým nebezpečím (vedro, sucho, hadi, bloudění jednotvárou krajinou), místem bezmocností a vydaností, protivenství a pokušení.
Tuto dvojznačnost pouště zakouší také Ježíš. Odchází na poušť v doprovodu Ducha a tak bychom řekli ve spojení s Bohem – a zároveň, jak dosvědčují všichni tři synoptičtí evangelisté – aby byl „zkoušen“, „pokoušen“ od toho Zlého, od Satana, ďábla.
Pokušitel se objevuje těsně před koncem Ježíšova postu. Ježíš je již postem vyčerpaný, pociťuje hlad a tu se před ním objeví rychlé a lákavé řešení situace: Jsi přece Syn Boží. Jan Křtitel u Jordánu tvrdil, že Bůh může z kamení udělat syny Abrahamovy, tedy udělat z tohoto kamene obyčejný chleba by byla pro tebe hračka; nemusíš se ani obtěžovat dojít do civilizace. Přímo teď hned a tady máš uspokojení své potřeby, rychlé instantní řešení, jak bychom dnes řekli „na jedno kliknutí“ – máš na to přece právo, ne? Člověku se zdá, že již zde, v judské poušti před 2000 lety vidí scénář ne nepodobný scénářům televizních reklam nebo slibům drogových dealerů dnešních dnů.
První ďáblův smeč je odražen. Nejen chlebem živ je člověk. Pokušitel se ale nevzdává – co třeba světovláda? Moc, peníze, ovládání druhých. Nač se vláčet s hříchy ostatních někam na Kalvárii, když existuje pohodlnější zkratka, možnost dohodnout se s čertem po dobrém, poklona za poklonu a krve stačí jen trošičku, na podepsání smlouvičky…
Ale ani tudy cesta pro Satanáše nevede. Jen Bohu samému vzdáváme čest. A tak prubneme ještě třetí pokus. Ježíš z ničehonic stojí na nejvyšším místě jeruzalémského chrámu, na vrcholu štítu, nějakých 15-20 metrů pod ním lidské mraveniště zbožného lidu a za jeho zády se ozývá znovu lákavá nabídka: podívej, když jsi Syn Boží, chápu, že se ti oškliví paktovat se se mnou a ovládat lidi násilím, tak aby to bylo podle tebe – uděláme něco, po čem přijdou lidi dobrovolně, nějaké efektní představení pro dav – lidi dychtí po něčem neobvyklém a nepůjdou jen za někým, kdo jen kecá, všichni chtějí „důkaz místo slibů“, tak hop dolů, nebeský tatík pošle anděly a všichni kdo to uvidí, sednou na zadek a zvolají: ejhle, to je určitě Boží Syn, přežil bez úrazu. Nebo snad nedůvěřuješ tatíkovi, že tě nechá zachránit? Je to přece napsáno v Bibli!
Třetí pokušení však také neprojde. Nebudeš pokoušet Boha Hospodina. Ani ty, ani já. A tak ďábel odtáhne s nepořízenou.
Možná se nemůžeme zbavit vtíravé otázky, zda ďábel přeci jen neměl kus pravdy – vždyť přece Ježíš konal zázraky jako znamení toho, že království Boží už přichází, tak proč neudělat jeden nebo dva navíc, třeba by se obrátilo víc lidí, evangelisté by měli o čem psát a možná sice špatné nebo hloupé prostředky by posloužily přeci jen dobrým cílům...
Ježíš ale vidí lidi Božíma očima a zná je. Ví, že laciná popularita možná přitáhne zvědavce, ne ale skutečné učedníky. Vždyť jeho příběh pokušení na poušti, čtyřicetidenního chození po pustině pod vedením Ducha, je jakoby zrcadlem čtyřicetiletého putování Božího lidu před příchodem do zaslíbené země. Tam Boží lid reptal proti Bohu kvůli jídlu, dostal zázračnou manu – a o kapitolu dál reptal úplně stejně, pro změnu kvůli vodě. Jako by nebylo zázraku – skoro stejná malomyslnost a nedůvěra vůči Hospodinu. V evangeliu něco podobného vyjádřil Ježíš podobenstvím o boháčovi a Lazarovi – „lidé se polepší, když uvidí oživlého nebožtíka, který by jim pověděl, jak to tu chodí“ volá z pekla boháč. „Ba ne, milý synu, kdo neposlouchá Mojžíše a Proroky, neuvěří ani tomu kdo vstal z mrtvých.“ opáčí otec Abraham.
Ten příběh o reptání a bloudění Izraele pouští je zároveň klíčem k dnešnímu příběhu z evangelia. Tam kde vyvolený národ selhává a pokouší svého Boha, Ježíš pokušení odolává a ve zkoušce obstojí. Ba co víc – brání se ďáblu slovy, která pronesl Mojžíš, když selhání lidu komentoval v Deuteronomiu – Ježíš tedy ukazuje, že dobře ví, s kým má tu čest.
Naše čtyřicetidenní doba postu zase odkazuje k té Ježíšově, ale zprostředkovaně také k putování po poušti než vstoupíme do zaslíbené země – než si připomeneme dar spásy ve velikonočním tajemství smrti a vzkříšení Pána. Tak jako lid vystoupil z Rudého moře a putoval pouští, aby tuto zkušenost s Bohem nějak zpracoval, tak jako Ježíš vystoupil z křestních vod Jordánu, aby se v poušti připravil na službu Pomazaného Hospodinova, tak dostáváme i my nabídku vyjít na – v našich podmínkách pravda, obraznou, -- poušť, na „pustinu“, která vznikne tím, že ze svého života alespoň na čas zkusíme odstranit něco, co nás rozptyluje, když se snažíme zaslechnout Boží hlas, když hledáme úkol, ke kterému jsme my sami byli povoláni křtem ve jméno Kristovo. Příprava ke křtu, nebo u již pokřtěných ke slavnostní obnově křestního vyznání – to byla ostaně prapůvodní náplň postní doby již od počátku, co se v církvi vůbec slaví.
Správný pohled na půst tedy nespočívá v sebetrýznění a odříkání, abychom se stali v Božích očích lepšími a dokonalejšími. Doba postní je spíše Boží pozvání (nebo chcete-li vedení Ducha) do prostoru, kde je méně věcí které nám zakrývají pohled na Pána Boha – i na pravdivý obraz nás samotných. U každého z nás jsou ty zábrany různé a tak i „poušť“ na kterou máme vyjít, má různou podobu. Je nabíledni, že při tom neujdeme pozornosti kohosi, kdo na nás bude zkoušet různé finty, aby naše putování zmařil a svedl na slepou kolej. Můžeme se však opřít o toho, který nás po této cestě vítězně předešel – o Božího Syna a našeho Pána Ježíše Krista.
Amen.