Když se čas od času bavím s kolegy faráři, kteří mají (na rozdíl ode mne) už nějaký ten rok práce na vinici Páně za sebou, přicházejí na přetřes i různé zážitky a zkušenosti, některé jedinečné, ale i jiné, které se v různých podobách vracejí. K těm druhým patří historka o pohřbu vyprávěná jedním spolubratrem, která pocházela z doby, kdy dotyčný na sboru, ve kterém se odehrála, také začínal.
„Umřel jeden děda (vyprávěl ten kolega) a pozůstalí za mnou přišli objednat pohřeb a přitom chtěli, abych o dědovi a jeho životě něco řekl. Že byl jako vzorný manžel a otec, spolehlivý v zaměstnání, s dobrými vztahy se sousedy. Toho pána jsem neznal, ale řekl jsem si: o mrtvých jen dobře, a tak, když byl pohřeb (přišlo hodně lidí), použil jsem ve vzpomínce na zesnulého informace, které mi sdělili jeho příbuzní. Po pohřbu jsem se však postupně dozvěděl, že nebožtík vůbec nebyl vzorný, ženě zahýbal, děti mydlil hlava nehlava, občas si přihnul, v práci měl potíže a sousedovi v rámci „dobrých vztahů“ rozbil kladivem střechu kurníku. Věděla to o něm celá dědina a já jsem si připadal jako pitomec, neboť jsem o něm mluvil a přitom jsem byl jediný, kdo nevěděl co byl zač,“ ukončil kolega farář vyprávění hořké zkušenosti.
Možná, že jako takový pitomec, taková „trubka“ co neví která bije, připadal farizeovi Šimonovi z dnešního evangelijního oddílu Ježíš, jehož nohy zahrnovala projevy citu nejmenovaná žena. Zkusme si to představit: koná se hostina a najednou se na ní objeví nečekaná a nevítaná návštěva – co ta tady chce, kdo ji sem zval, každý tady přece ví co je zač, všechny páry očí se na ni obrací pohledem plným trapného znechucení. Všechny kromě jedněch – Ježíš jakoby její přítomnost nevnímá dokonce ani v okamžiku, kdy se ho dotýká, leží (podle dobového zvyku) u stolu s jídlem a vesele činí zadost své pověsti „žráče a pijana“.
Tak tohle má být ten prorok? Kdyby jím opravdu byl tak by okamžitě vyskočil, jen co by na něj sáhla. Každý zbožný Žid přece na ženskou sahá co nejméně, protože obřadní předpisy vypočítávají spoustu důvodů kdy může být žena nečistá, takže si vlastně ani není nikdy jistý, jak na tom je. Ale tady tahle holka, tam si člověk naopak jistý být může, tohle je duchovní špindíra 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a 12 měsíců v roce. Zda se, jak praví tradice, živila nejstarším řemeslem, to sice s určitostí říci nemůžeme, ale čisté svědomí v této oblasti asi neměla. A tady ten galilejský rabín se nerušeně cpe u mého stolu a dovolí, aby se ho dotýkala. Houby prorok, jen řečičky, lidi toho dnes namluví... myslí si farizeus Šimon.
Tu ho Ježíš zčista jasna osloví a předloží mu problém zdánlivě zcela bez souvislosti s nastálou situací: jednomu dlužníkovi se odpustí 50 peněz (skoro dva dobové měsíční platy), druhému 500 (skoro dva roční platy). Který z nich bude mít věřitele raději? No jasně, že ten, který dlužil víc, odpovídá Šimon a spojitost mu stále nedochází. Zcela správně, pochválí farizeje za odpověď Ježíš a najednou se poprve obrací směrem k hříšnici, kterou zatím doměle ignoroval. A teď si, milý Šimone, do toho příběhu dosaď sám sebe a tuto ženu.
Ježíš tak mistrovsky, pomocí jednoduchého a srozumitelného příběhu, přiměje Šimona, aby se na situaci, na ženu hříšnici i sám na sebe podíval očima někoho jiného, mohli bychom říci Božíma očima. Podobný postup použil i prorok Nátán v prvním čtení u krále Davida: ten boháč, co sebral chudákovi jeho jedinou ovečku, ten zazobaný pacholek, kterého jsi tak rozhořčeně a spravedlivě odsoudil – to jsi ve skutečnosti ty sám. Ty jsi ten muž, říká Nátán Davidovi. Takhle tě vidí Bůh.
Farizeus Šimon dosud viděl ženu jako „hříšnici“, jako nečistou věc, které se nesmí dotknout, aby si nedělal problémy, aby si nekomplikoval svůj zbožný život. Tedy jako kohosi, nebo snad cosi, na druhé straně, na té opačné, než jsem já a Bůh. Šimonův přístup výmluvně dokumentuje i jeho podivné odtažité a polovičaté pohostinství vůči Ježíšovi – pozve ho ke stolu, ale ruku mu nepodá a ani žádné jiné gesto úcty či přátelství k hostu mu neprokáže – co když je také nečistý - s publikány jí, sobotu nesvětí - a já bych si zadal.
Ježíš však ženu vidí ve zcela jiném světle – jako člověka, jako jednoho z evangelijních „chudých“ – což u evangelisty Lukáše nejsou ti, kteří mají hluboko do kapsy, ale ti, kteří jsou odstrkováni na okraj společnosti – „chudých“, kterým patří království Boží. Ona je jedna z nás, a my všichni jsme dlužníci, bez ohledu na to, zda jeden dluží padesát a druhý pět set. Tak to je, milý Šimone.
Co na to Šimon, to už se z textu dále nedozvíme. Nevíme, jestli nový pohled sama na sebe v pokání přijal jako David před Nátánem, nebo se naopak zatvrdil a naštval jako král Achab na proroka Eliáše. Příběh je v Bibli zapsán proto, abychom si uvědomili, že často jsme v podobné situaci i my a že se potřebujeme také někdy vidět zvenku.
Příběh už dále pokračuje bez Šimona, mezi Ježíšem a tou ženou. Objevují se silná témata odpuštění a lásky, víry a spásy. Co bylo motivem ženina jednání nevíme. Z logiky podobenství vyplývá, že se asi s Ježíšem setkala už dříve a zažila z jeho strany odpuštění a přijetí, nynější emotivní gesto lásky by tak bylo odpovědí na toto odpuštění. Její odvaha s jakou vstoupila do Šimonova domu i ostych s jakým se zastavila u Ježíšových nohou, není nepodobná odvaze a zároveň ostychu publikána z Ježíšova podobenství o farizevi a celníkovi, který také odešel z chrámu ospravedlněn. Vidíme, že setkání a zkušenost s Kristovým odpuštěním zakládá víru – vztah důvěry a lásky mezi Bohem a člověkem – víru, která zachraňuje a ospravedlňuje, víru, která dává odpověď „ANO“ na otázku, zda má smysl žít.