Podobenství, které předložil v dnešním evagneliu Ježíš svým učedníkům, vypadá, jako by bylo vystřiženo z politického nebo podnikatelského prostředí našich dní – klasická „kriminalita bílých límečků“: jakýsi boháč si chtěl bezstarostně užívat svého bohatství a tak si na správu svého majetku, jak to tehdy bylo zvykem, najal správce, doslova „ekonoma“, dnes bychom mohli říci třeba i manažera, jehož úkolem by bylo pečovat o svěřený majetek, vyřizovat kolem něj všechny nudné a komplikované záležitosti a případně zodpovědně investovat a trochu do pánovy kasy přilepšit. Pán majetku se většinou zdržoval někde mimo svého hospodářství, takže pokud nebyly problémy, měl správce víceméně volnou ruku.
Jenže ouha, nějaký donašeč správce u majitele očernil, že s jeho majetkem nakládá nehospodárně, že postaru řečeno „mrhá jeho statkem“, podobně jako marnotratný syn rozházel svůj podíl od otce. Jenže tady se nerozhazuje z vlastního, ale z cizího a taková představa se pánovi nezamlouvá. A tak nastává vyšetřování. Správce se musí dostavit „na kobereček“ a je vyzván, aby předložil ke kontrole své účetnictví. Není jasné, jestli jsou udání pravdivá nebo ne a v příběhu to ani není řečeno, ale pán jej pro jistotu sesazuje z jeho postavení a ve vzduchu visí vyhazov.
Co teď? Babo raď, říká si v duchu správce. Mám padáka, a to žádného „zlatého padáka“ s tučným odchodným, ale normálního a dost tvrdého, s dopadem na dlažbu. S takovou pověstí ho asi nikdo znovu na manažerském postu nezaměstná, a jelikož úřady práce tehdy neexistovaly, měl na výběr pouze mezi nádenickou manuální prací a žebrotou. Krumpáč a lopata? Kdepak, na to nemám, ani nevím za jaký konec se to drží. Žebrota? To taky ne, to by byla ostuda, kdyby jeho, kdysi váženého správce, někdo viděl s nataženou dlaní a žebráckou mošnou; ostatně by ani neměl čím vzbuzovat soucit, každý by řekl, že si za to určitě může sám. A tak, když všechny poctivé varianty zavrhne, zbývají ještě ta druhá řešení. Nejlepší bude nadělat si nějaké známé, kteří mu budou zavázáni a pak ho v krizi podrží.
Začít by se dalo třeba u těch, kteří jsou u pána nějak zadluženi, jistě budou vděční, když pohledávky nebudou tak vysoké. Stačí párkrát upravit smlouvu či úpis, sem tam něco antidatovat, hlavně je potřeba si rychle pospíšit, než vše dostane do ruky majitel a nad možností cokoliv změnit se definitivně zavře voda. A tak „papírově“ zmizí 20 hektolitrů olivového oleje a několik tun obilí, a správce má nové „obchodní přátele“, kteří mu za jeho velkorysost a možná i mlčenlivost rádi pomohou.
Čekali bychom, že se majitel naštve a správce dá potrestat, nebo (v případě, že nejsou důkazy) mu alespoň nebude moci přijít na jméno. Ale ouha, nic takového nečteme, naopak pán prohnaného správce ještě pochválí. A jako by to ještě nestačilo, Pán Ježíš nám, „dětem světla“ takové vychytralé „děti světa“ ještě dá jako vzor.
To se nám může zdát divné. Vždyť Bible na mnoha jiných místech učí, že se nemá krást, podvádět a křivě svědčit, že Hospodin miluje právo a spravedlnost a tady je nám na odiv vystaven člověk, který tohle všechno porušil snad Bůh ví kolikrát. A ještě je pochválen. Podivný je ten tvůj obraz, Pane Ježíši, a podivné postavy v něm, chtělo by se nám říct s filosofem Platonem.
Podivný nám možná připadá, protože jsme u Ježíšových podobenství zvyklí okamžitě hledat kdo je kdo, kdo jsme my a kdo je Pán Bůh, kdo jsou farizeové apod. Považovat je za všelijaké vzorové příběhy a návody jak se chovat, doplňovat ono známé „jdi a jednej také tak“ i tam, kde to náš Spasitel neřekl. Zkrátka hledat v nich i to co tam není, nebylo a ani nemá být.
Předně je potřeba si všimnout, že správce je pochválen za svoji „prozíravost“, „rozumnost“ v BKr. „opatrnost“. Tedy ne za svoji nepoctivost, za to jak svého pána připravoval o majetek (z toho byl obžalován, ale v příběhu mu to nikdo nedokázal a taky to pro vyprávění není důležité), ale za pohotovost a důvtip, s jakou si dokázal poradit v krizi. Je pravda, že tu vyřešil také podvodným způsobem, ale ne nutně na úkor pána – komentátoři Jeruzalémské bible ve svém výkladu nabízejí možnost, že za svoji práci nedostával pravidelnou mzdu, nýbrž podíl z obchodní činnosti, a tak část, kterou dlužníkům odpustil, mohl být klidně i úrok, který by za normálních okolností skončil v jeho kapse; prominutím této části dluhu by tedy vlastně „okradl“ jen sám sebe. To však nic nemění na skutečnosti, že pán správce pochválil za jeho schopnost improvizovat a „vybruslit“ z obtížné situace.
Pán Ježíš toto podobenství vypráví učedníkům, tedy přes ně nám křesťanům, církvi. Klasický výklad starých Otců vidí v majiteli Pána Boha, ve správcích nás samotné – ať už jako jednotlivé křesťany nebo celou církev a v pánově majetku to, co náleží Pánu Bohu, stvoření a prostředky tohoto světa, které nám byly svěřeny do správy. Máme tu i svého „udavače“ - od slovesa obžalovávat použitého v našem textu je odvoditelné podstatné jméno „žalobník“, v řečtině diabolos, ďábel. A také den, kdy se mají předložit účty, den kdy budeme „zbaveni správcovství“, můžeme vidět jako náš „den zúčtování“ - smrt jednotlivce nebo Poslední soud celého světa. Můžeme si ale všimnout, že i když jsme „obžalováni“, i když jsme postaveni do konfrontace sami se sebou, se svojí minulostí, máme ještě čas, kdy se dá něco podniknout.
Když se v tomto pohledu na podobenství podíváme na to, co udělal správce, zjistíme, že významnou roli tam hraje odpuštění dlužníkům, odpuštění, které mu udělalo nové přátele a nakonec vzbudilo i určité sympatie pána. Přestože v podobenství jedná jako pravé „dítě světa“ a jeho pohnutky nejsou ani láska ani soucit, nýbrž ryze účelová snaha zachránit si vlastní kůži, zvolí nakonec řešení, ze kterého mají prospěch i druzí. A majitel vypadá, že mu to vlastně ani nevadí, zda je to pravda nebo ne, o tom podobenství nemluví, ale od toho je to podobenství, které nechce říct nic víc než co říká.
V této souvislosti jsem si vzpoměl na jeden příběh, který si mezi sebou vyprávěli staří poustevníci z egyptské pouště: jakýsi bratr byl ve svém poustevnickém životě nedbalý, askezi a jiné povinnosti měl tak říkajíc „na háku“. Když umíral, shromáždili se kolem něho ostatní bratři. Jeden z nich, vážený stařec, byl poněkud vyveden z míry, že náš nedbalý bratr odcházel ze světa v pokoji a s veselou myslí. Protože se mu zdálo, že to na ostatní musí působit nevýchovně, začal umírajícího napomínat: „Bratře, my všichni víme, že jsi nebýval moc horlivý v duchovním životě. Jak to, že odcházíš tak rád?“ Bratr mu odpověděl: „věř mi otče, řekl jsi pravdu. Ale od chvíle, kdy jsem se stal mnichem, nevím, že bych odsoudil člověka, který klopýtal, ani jsem k nikomu nechoval zášť, ale týž den jsem se s každým smířil. Chci říct Bohu: Panovníku, ty jsi řekl: Nesuďte, a nebudete odsouzeni a Odpouštějte, a bude vám odpuštěno“ Na to mu stařec odvětil: „Pokoj tobě chlapče, ty jsi zachráněn i bez námahy.“ (Apoftegma XV:132)
Možná, že překlad Ježíšova podobenství do řeči „dětí světla“ může mít takovouto podobu. Možná v dnešním evangeliu máme slyšet i to, že nemáme lpět na falešných jistotách (protože slovo mamon ve vlastním slova smyslu znamená takovouto „jistotu“, která vlastně žádnou jistotou není) a nemáme jim sloužit; na druhé straně i tyto pomíjivé prostředky máme jako prozíraví správci umět použít ve správnou dobu na správném místě, k tvorbě trvalých hodnot Božího království.