Dnešní evangelijní text nám staví před oči Jana Křtitele a jeho výzvu k obrácení. Na první pohled bychom mohli říci, že se nás Janova výzva vlastně ani netýká; jsme zvyklí ji vnímat jako něco, co bylo „tehdy“, co se týkalo lidí v Palestině za Piláta, Heroda a těch ostatních jmenovaných hegemonů, tedy roku 29, před začátkem Ježíšova působení. My už se zkrátka vidíme takříkajíc „za vodou“, křest nám v dětství zajistili rodiče, prošli jsme náboženskou výchovou, chodíme do kostela a až umřeme, pochová nás farář a je to. Ostatně činit pokání, obrátit se k Bohu živému – to přece mají udělat ti, kdo jsou mimo nás, ateisti, naši sousedé a spolupracovníci, co nechodí do kostela; však bychom je tu rádi uviděli, i jindy než na vánoce.
Podobným pohledem se ale na Jana dívali i jeho současníci. Vždyť ostatně křest, kterým Jan křtil, nebyl v oné době žádnou novinkou, žádným Janovým vynálezem, natož vynálezem církve. Židovstvo znalo tzv. křest proselytů, tedy pohanů, kteří se rozhodli přestoupit na židovskou víru – aby mohli vzít účast na vyvoleném národě, který Hospodin vyvedl z Egypta, prošli si „Rudým mořem“ alespoň symbolicky. Je-li pravdivý názor některých vykladačů, že Jan Křtitel prožil část života ve společenství kumránských esejců, praktikovalo se obřadné umytí podobné křtu také tam. Zkrátka a dobře, křtěni byli vždycky ti „horší“, kteří měli zájem vstoupit mezi ty „lepší“. Jan však (poté co uslyšel „slovo Hospodinovo, které se k němu stalo“ a opustil esejskou sektu) přišel s radikální a opovážlivou inovací – k obrácení, ke změně smýšlení zval nejen známé hříšníky – celníky, nevěstky, vojáky apod. -- ale prakticky kohokoliv, kdo mu takříkajíc „přišel do rány“, včetně farizejů a saducejů. Pod tlakem přicházejícího Božího království, pod tlakem přicházejícího soudu a dne Páně je k přehodnocení svého života vyzýván každý. Boží království přináší něco zcela nového, do čeho se nevejdou dosavadní představy o plnění Boží vůle ani u těch sebezbožnějších.
Stejnou myšlenku, i když poněkud laskavějším a méně ostrým způsobem, vyjadřuje i sv. Pavel ve svém, zřejmě již posledním, listu křesťanům ve Filipách, ze kterého jsme slyšeli druhé čtení. Filipský sbor patřil, alespoň z Pavlova pohledu, k těm méně problémovým. A přece, i když má uvězněný apoštol radost z toho, jak se dílo Boží mezi Filipskými daří, prosí zároveň za to, aby se mezi nimi ještě více rozhojňovala láska, poznání Boha a vnímavost, chápavost, cit pro Boží věc. Vždyť Pán, který přijde ve svůj den, chce najít své služebníky naplněné ovocem spravedlnosti až po okraj, a tak je v lásce, poznání a vnímavosti pořád kam růst; nejde usnout na vavřínech, zůstat spokojený s dosaženou úrovní života v Bohu, protože to nejsme my, kdo stanovuje měřítka – je to Pán přicházející k soudu.
Janova výzva k pokání, ke změně smýšlení, k obrácení je tak určena všem lidem, tedy i nám. Tak jako kněžím, které kritizoval Malachiáš, nepomohl ani levijský původ, tak jako zbožným Židům, ke kterým se obracel Jan, nepomohla ani příslušnost k plemeni Abrahamovu, neznamená ani pro nás to, že jsme v církvi Kristově, abychom slova jako „obrácení“ a „změna smýšlení“ vypustili ze svého slovníku.
Je ale samozřejmé, že obrácení a změnu smýšlení si nemůžeme způsobit sami. Vždy je to Bůh, který je zdrojem proměny člověka a jeho růstu ve víře a lásce. Prorok Malachiáš píše, že je to Hospodin, kdo pošle svého posla, aby mu připravil cestu, a pak sám jako „posel smlouvy“ vstoupí do svého chrámu a očistí srdce služebníků Božích. My křesťané vidíme v obou těchto postavách (poslech) Jana Křtitele a Ježíše Krista. V evangeliu jsme slyšeli, že Jan začíná svoji službu na Boží pokyn, poté, co se k němu „stane slovo Boží“. Jistěže kárá hřích a hrozí Božím hněvem. Zároveň ale prostřednictvím Janových rukou, ze kterých stéká voda křtu, Bůh každému nabízí očištění od hříchu, připojení se k zástupu těch, kteří byli vyvedeni ze světa temnoty a zla. Ostatně – i Pavel ono „dobré dílo“ mezi Filipskými vidí především jako dílo Boží, nikoliv dílo filipských křesťanů, a za jeho rozhojnění se modlí, samo sebou že k Bohu a ne k členům sboru ve Filipech.
Možná je na místě otázka, kterou kladou Janovi zástupy: „no dobře, ale co máme dělat my?“ Co to znamená pro nás? Jan jmenuje zcela praktické činy lásky k druhým – rozdělit se s potřebnými, neubližovat druhým, nepodvádět a nebýt chamtivý. To je obraz toho, jaké nás chce mít Bůh jako „lid pohotový a ochotný“. Jenže stát se lidem „lid pohotovým a ochotným“ nejde pomocí předsevzetí, že od nynějška budu vlastními silami hodný a lepší. Taková předsevzetí a sliby snadno vyprchají a za pár dní si na ně už nikdo nevzpomene. Jsme vybízeni, abychom začali sami v sobě, ale pohledem jaksi z vnějšku, pohledem, jakým nás vidí Bůh. K tomu je třeba, abychom zvali Boha do svého života, abychom odstraňovali každou překážku, která by mu v tom bránila. Abychom srovnávali se zemí každou horu, kterou navršila naše pýcha, každý kopeček na kterém se tyčí modly, které jsme si vyrobili a klademe je na místo Boha. Abychom zasypali každou jámu, kterou vykopaly naše komplexy a závist a ve které se s oblibou uhnízďují různé temné a škodlivé síly. Abychom prosili o dar (jak píše Pavel) rozeznávat to co je podstatné od toho nepodstatného, vždyť i v církvi se kolikrát hádáme o hlouposti a podstatné věci nám unikají.
Kéž do našeho srdce, našich vztahů i našich společenství, včetně společenství církve vede duchovní čtyřproudá dálnice, po které by k nám mohl náš Pán přicházet jako vítaný host, aniž by zakopával a packal o zbytečné krámy, které jsme neuklidili z cesty.
Maranatha!
Přijď, Pane Ježíši.