V televizi jsem kdysi zahlédl reklamu, která se nás k většímu spotřebitelskému nadšení pokoušela přivést tvrzením, že „podstatou Vánoc jsou dárky“. A vskutku – celé vánoční dění jako by se každý rok soustřeďovalo do onoho okamžiku, kdy se po opulentní večeři vrhá rodina do pokoje naplněného vůní jehličí a spálených prskavek. Tváře dětí se tu rozzáří nadšením z pyramidy hraček, autíček, panenek, které papají a čůrají či nových počítačových her, tu se protahují zklamáním nad balíčky s vlněným oblečením či jinými „praktickými“ doplňky. Dospělí se snaží na chvíli zapomenout na své starosti či vzájemné rozepře, nebo to alespoň předstírají, dokud pohoda Štědrého večera nevychladne během následujících povánočních dní.
Rozměr Vánoc jako křesťanských svátků se jakoby ztrácí v mlze. Návštěva kostelů a bohoslužeb je leckde vnímána jako sice zajímavé, ale nepodstatné spestření vánočního programu – lidé přicházejí tzv. kvůli „atmosféře“, zazpívat si koledy, poslechout si „Rybovku“ nebo jinou pěknou vánoční hudbu, nebo se jen tak znovu dojmout tím téměř pohádkovým příběhem o narození dítěte, andělech a pastýřích. Jméno Spasitele světa žije mezi lidem obecným v roztomile zdrobnělé formě „Ježíšek“. Spojuje se s podivnou postavou jakéhosi zlatovlasého, kučeravého a dobře živeného pacholíka, jakéhosi košilatého andílka bez křidélek, který nosí do domácností dárečky. V poslední době mu čím dál víc dýchá na záda vousatý konkurent s červenou čepičkou, přerostlý trpaslík z dovozu, který v bažině kýče a konzumu utápí poslední zbytky matného povědomí o „velké radosti pro všechen lid“. Nelze nevidět, že roste počet lidí, které vánoční dění jakýmsi způsobem znechucuje: dospělí, uštvaní z honiček po obchodech, úklidů a příprav, tupě zírají na televizní obrazovku. Frustrovaná mládež, která z „rodinné pohody“ rychle uniká ven na divoké tahy nočním městem. Osamělí zoufalci propadají depresím z opuštěnosti ve svátečně ztichlé zimní tmě.
Je tohle podstata Vánoc? Sentimentální selanka zimní pohádky, šílený kolotoč utrácení až k patnactimiliardovému dluhu, série často nudných návštěv u příbuzných, měsíc stresu a nervozity kvůli „nejkrásnějšímu večeru v roce“? Zdá se mi, jakoby celá vánoční nálada připomínala pěkně vymalovanou kulisu, která se však více či méně nápadně bortí, dostává trhliny, křiví se a deformuje. V takovémto vetchém jevišti se špatně hraje, špatně se tu napodobuje život, natož doopravdy žije. Cítíme, že tu chybí nějaký základ. Nějaká pevná konstrukce, která by z krásy a radosti udělala skutečný svět, prostředí, kde se dá opravdově žít 365 dní v roce. Ne kašírovanou maketu, ve které se jeden večer odehraje představení o tom, jak bychom rádi byli šťastní.
Někteří z vás, kteří zde sedíte, jistě vyrostli v církvi a tak už by mi rádi napověděli: ano, víme kam míříš, chceš říct, že tím základem, tou pevnou oporou, tím pevným základem je přece Pán Bůh, respektive vánoční zvěst, že Bůh se stal člověkem, Slovo se stalo tělem, jak jsme slyšeli v Janově evangeliu. Máte pravdu. Skutečně mířím tímto směrem. Skutečně je to to, co vám chci říct. Ale takto podáno to působí dost lacině. Uznejte sami, že to zní trochu jako fráze. Sice zbožná, dokonce Písmem svatým podložená, ale přece jen fráze. Někdo si možná vzpomene, že se to kdysi v náboženství učil jako poučku z katechismu. Věta: „Bůh se stal člověkem“ musela v nějaké podobě zaznít i většině účastníků toho předvanočního a vánočního mumraje – z koled, které hrají po obchodech, od vlastní pobožné babičky či odjinud. Ale nic to s nimi neudělalo. Jedni akorát pokrčí rameny, jiní ještě dodají, že „kdyby byl nějakej Bůh a byl co k čemu, tak by se měl zabývat pořádnými věcmi, jako je zrušení válek, přírodních katastrof, nemocí, teroristů atd. a nebude vyvádět takové zbytečné hlouposti jako je hraní si na člověka“. Zkrátka, ať si někdy byl nebo nebyl člověkem, co to má co dělat se mnou, s mými problémy, když se mi hroutí práce, rodina, život?
Zkusme teď na chvíli moderního člověka opustit a zkusme hledat odpověď na tuto otázku někde u kořenů, u toho, jak to vlastně všechno začalo. Ne, tentokrát nepůjdeme do Betléma na přelomu letopočtu. Zkusíme zapátrat tam, kde leží kořeny Vánoc jako křesťanského svátku. Představme si, že jsme se nějakým strojem času přesunuli do slunného Egypta (v tomto počasí jistě lákavá představa) někdy v závěru starověku. Je začátek čtvrtého století, křesťanská církev se raduje z čerstvě nabyté svobody a vyrovnává se s novou situací státem protěžovaného náboženství. Ve městě Alexandrii žije mladý diákon Athanasius, který pracuje jako osobní tajemník místního stařičkého biskupa. Přehrabuje se úředními listinami, které připravuje pro svého nadřízeného a v duchu řeší problém, který se v něčem trochu podobá, v něčem trochu liší od otázky toho našeho současníka. Je upřímně věřící, ale nedá mu spát otázka: „Mohu mít nějakou jistotu, že to, o čem se píše v Bibli, myslel Pán Bůh opravdu a definitivně? Že si to s tím spasením zase jednou nerozmyslí a všichni nebudeme 'namydlení'? Můžu vědět, jak moc mě má Pán Bůh doopravdy rád?“.
Jednoho dne při setkání duchovních z Alexandrie a okolí (dnes bychom řekli: na jakési „pastorálce“) biskup mezi řečí zmíní, že věří v Pána Ježíše jako v Boha. Jeden z přítomných alexandrijských farářů jménem Arius, inteligentní a ambiciózní človíček, se zvedne a velmi obratně předloží ostatním opačný názor, čímž se mu podaří starého biskupa zcela zesměšnit. Podle jeho argumentace nebyl Ježíš Bůh, ale jakási podivná stvořená superbytost, takový „lepší“ anděl. Protože byl Arius chytrý a uměl své myšlenky dobře popularizovat, získal na svou stranu mnoho lidí včetně farářů a biskupů. V církvi z toho vznikla velká mela. Protože se křesťanství stalo státním náboženstvím, nelíbila se taková mela římskému císaři, a tak nechal do Niceje svolat koncil, kde se vše mělo nějak ututlat a obnovil se klid a pořádek.
Náš diákon Athanasius si uvědomil, že nastálý spor v sobě ukrývá odpověď na jeho otázku. Boha mohu brát vážně jenom za předpokladu, že se ve věci mojí spásy angažoval on osobně. To znamená pokud v Kristu přišel on sám. Pokud tomu tak nebylo, pokud se nechal zastoupit nějakým nebeským „kaskadérem“, tak si s ním asi nemám co říct.
V síle tohoto poznání se odhodlal Athanasius vystoupit proti Ariovi na koncilu, kam doprovázel jako tajemník svého biskupa. Podařilo se mu získat většinu sněmu na svojí stranu a názor, že Ježíš není Bůh, byl označen za blud. Arius, který spor vnímal spíše jako prestižní záležitost a svého druhu akademický intelektuální „tělocvik“, byl vyloučen z církve. Spor tím neutichl, sám Athanasius byl několikrát poslán do vyhnanství, protože odmítl slevit z poznané pravdy pro blaho tehdejší církevní politiky, a, později sám jako biskup, skákat tak, jak císařové pískali. Ale takový je už osud Božích mužů.
Tento příběh z dějin církve zde vyprávím jednak proto, abychom si uvědomili, proč bylo pro tehdejší církev důležité začít slavit vedle Velikonoc také událost Kristova vtělení (vhodným termínem se stal 25. prosinec, den pohanského svátku Neporaženého slunce, který bylo stejně potřeba nějakým způsobem „nahradit“). Mnohem důležitější je ale poznání, že se otázka zda a proč se Bůh stal člověkem, dotýká uvnitř každého z nás. To už vyjádřil sv. Jan, pokud pozorně čteme úvod k jeho evangeliu. Slyšíme zde, že Slovo, tedy Bůh sám se stal Bohem pro nás – ten který nás z lásky povolal k bytí, vstoupil do našeho světa, aby byl sám našim světlem a zdrojem nového života. Aby nám pochopitelným způsobem ukázal jaký je doopravdy, abychom viděli velikost jeho lásky k nám v jeho rozhodnutí žít náš život a projít i bolestí, nejistotou a hrůzou smrti. Aby naše lidství přijal do sebe a síly zla, které se po něm sápou, pořádně klepl přes prsty.
Jak píše autor listu Židům, toto Boží „vyjádření sebe sama“, tedy vyjádření v osobě Ježíše Krista, je už definitivní. Nedozvíme se již nic, co by nějakým způsobem změnilo poznání, že Bůh je láska. Že v centru jeho zájmu je každý člověk, sebevíc nepatrný, sebevíc nemohoucí, sebevíc hříšný a zlý. Bůh už nikdy nepřijde a neřekne: „rozmyslel jsem si to, kašlu na vás, všechno co jsem řekl, si můžete strčit za klobouk“. Božská vznešenost Spasitele světa a oslavení jeho vzkříšeného těla je zdrojem jistoty naší naděje v záchranu ze smrti a zániku.
Světlo Božího Syna svítí v temnotách a tma ho nepohltí. Jak však napsal sv. Augustin, oči, které jsou příliš přivyklé temnotě, nesnesou do světla pohled, zavírají se, odvracejí se od něj a žijí v temnotách dál. Možná je to právě často naše prožívání beznaděje jako jakési úděsné samozřejmosti, na kterou jsme si už zvykli a jiný svět si neumíme nebo nechceme umět představit. Nic však není ztraceno. Do naší temnoty září úsměv betlémského Dítěte. Září nenápadně, jako křehké a slabé světélko, tak, aby se i oči uvyklé tmě neodvrátily, ale daly se postupně pozvat do jasu, který vyzařuje Bůh. Je na nás, zda se rozhodneme toto pozvání přijmout, nebo zda tento křehký svit učiníme součástí naší temnoty.
Na začátku jsem položil otázku, co je podstatou Vánoc. Televize odpověděla, že dárky, katechismus odpověděl, že vtělení Božího Syna. Protože mě to neuspokojilo, ptal jsem se dál. Diákon Athanasius nám ukázal, že za vtělením stojí velikost Boží lásky, která nám vyšla vstříc jako otec, který vyběhl naproti ztracenému synovi. A na této velikosti můžeme založit svou naději, že všechno je doopravdy. Že to z Boží strany nejsou hamletovská „slova, slova, slova“. V současném světě se tato naděje pro mnohé z nás dere na povrch jen těžko. Ale o Vánocích z ní svítí malý otazníček, který se ptá: „člověče, nechceš jít dál?“
Zkusme tedy Vánoce alespoň jednou nebrat jako cíl předvánočního shonu, který vyprchá nejpozději po Novém roce, ale naopak jako pozvání, jako začátek cesty, na které možná naleznete sami sebe. Možná objevíte i ty ostatní, které máte rádi, a to nejenom jako povinnost utratit za ně v adventu nějakou korunu v obchodním domě. Možná už ty vaše příští Vánoce budou vypadat úplně jinak...