Milí přátelé v Kristu,
dostal jsem od organizátorů za úkol, že tyto bohoslužby, ke kterým jsme se shromáždili, mají být „spravedlivé“. A co teď s tím? Jak může být bohoslužba „spravedlivá“? Nebo: nemá být každá (a nejen tato) bohoslužba spravedlivá? Z liturgie Večeře Páně možná známe zvolání „vzdávat díky je důstojné a spravedlivé“ – tedy „spravedlivá“ bohoslužba existuje; je to ta, kde se „vzdávají díky“, kde se projevuje vděčnost Bohu – nejenom chválami, oslavami a písněmi, ale také pamatováním na potřeby druhých, ať už třeba v modlitbě nebo ve sbírce na potřebné.
Takhle to ale asi organizátoři nemysleli (a já už je nebudu dále zlobit): dnešní bohoslužba má být „o“ spravedlnosti a takovým průvodcem v našem zamyšlení nám má být biblická postava proroka Samuele, který je, jak jsem pochopil, jakýmsi „patronem“ celého tohoto podniku, nebo alespoň letošního ročníku.
Z textu jsme slyšeli, že „Samuel byl soudcem Izraele po celý svůj život“. Tedy vedle toho, že byl prorok a kněz, byl také soudce (kumulátor funkcí…). Kdo je to soudce? My si obvykle představíme pána v taláru, před kterého předvedou nějakého provinilce nebo předstoupí rozhádaní manželé či sousedé; soudce pak rozhodne na základě zákonů, kolik dostane provinilec let v base, komu patří sporný pozemek nebo kdo bude platit jaké alimenty. Soudce je tedy někdo, kdo (s náležitou autoritou) rozhoduje, co je správné ve sporných případech.
Otázka zní, co je „správné“. Nebo: co je to spravedlnost? Řecký filosof Platón kdysi napsal, že spravedlnost znamená dát každému to, co mu patří; jeho kolega Aristoteles to ještě obohatil o myšlenku zachování jakési optimální rovnováhy mezi lidmi a ve společnosti. To je blízké i našemu chápání už od dětských let: když by sourozenec dostal od rodičů 3 bonbóny a my jen jeden, jistě bychom to hlasitě reklamovali jako nespravedlnost; když dostaneme každý po dvou, tak máme pocit, že to tak má být (i když bychom si třeba ve skrytu duše rádi pochutnali na třech nebo dokonce všech čtyřech). Podobně to má i ten soudce: omezí delikventovi svobodu, aby tím vyvážil výhodu, kterou získal přivlastněním si cizí věci (a odradil případné další zloděje); vyměří alimenty, aby na tom nebyl příliš bit rodič, na kterém spočívá větší zodpovědnost za péči o dítě. Někdy se tomu říká směnná spravedlnost – musí se „směňovat“ tak dlouho, dokud není vše vyrovnáno. Tohle pojetí, které vypracovali řečtí filosofové, pak převzali i církevní otcové jako sv. Augustin a od středověku to bylo i součástí křesťanské výchovy: „Spravedlnost je ctnost, která vede křesťana k tomu, aby dával Bohu i bližnímu to, co jim náleží.“
Také o Bohu se (v Bibli) i jinde říká, že je „spravedlivý“, dokonce „nanejvýš spravedlivý“, nejspravedlivější, spravedlnost sama. A vskutku, některá svědectví o něm jako by ho představovala spravedlivého ve stejném smyslu jako toho soudce: „odplata za hřích je smrt“. Příběh o Adamovi a Evě: přestupek (snězení ovoce) a následek (vyhnání z rajské zahrady). Nebo celé dějiny starozákonního Božího lidu, jehož součástí byl i Samuel: Izraelci „zlobili“ Pána Boha (běhali za cizími bůžky aj.) – a přišel trest (nějaký sousední panovník si je podmanil, nebo jim něco rozbořil). Pak zas sekali chvíli dobrotu („úpěli k Hospodinu“) – a ejhle, nějakou dobu se jim zase dařilo. Nebo konečně i obraz nebe (kam přijdou ti „hodní“) a pekla (kam přijdou ti „zlobiví“) je přinejmenším v populární kultuře obrazem spravedlivého Boha, který dává každému, co mu patří.
Jenže jiná biblická svědectví (hlavně z NZ) nám s tím trochu zamíchala. V jednom podobenství otec upeče marnotratnému synovi vykrmené tele, zatímco tomu „poslušnému“ nedal předtím ani kůzle. Majitel vinice zaplatí tentýž plat jak těm co pracovali celý den, tak těm, co pracovali večer jen jednu hodinu. Bůh je láska, čteme u sv. Jana; „nechci smrt hříšníka“, říká sám Bůh skrze proroka. „Nemáš v nenávisti nic, co jsi stvořil“ zní v modlitbě z jedné apokryfní knihy. Bůh – zároveň spravedlivý i milosrdný: není to trochu schizofrenie? Jako by si sabotoval sám své vlastní zásady, jako ten učitel, který jednou rukou psal křídou na tabuli a druhou to ihned houbou mazal. Vítaná nahrávka na smeč ateistům: Bůh prý nemůže být pořádně jedno ani druhé, ale zároveň musí být oboje – tak asi tím pádem neexistuje. Někteří křesťané si v tom trochu neví rady a vyřeší to třeba tak, že Pánu Bohu nechají spravedlnost – a milosrdenství a lásku tiše přesunou na někoho jiného, třeba na Pannu Marii nebo někoho podobného.
Teologové si dlouho lámali hlavu co s tím. Láska i spravedlnost musejí být přece vyjádřením té samé Boží vůle! Jenomže co když je to tak, že Bůh svoji vůli projevuje v různých situacích: je tu ta původní Boží vůle, ta bez jakýchkoliv podmínek, to je ta co chce dobro pro své stvoření – to je láska. A pak je tu Boží vůle, která reaguje na situaci, kdy je ve světě hřích a zlo, kterým je třeba bránit aby neohrožovali to dobré stvoření. A tak je třeba Boží spravedlnost jen jiná forma lásky – taková, která se snaží chránit to dobré před tím zlým.
Když se podíváme do Bible, tak slovo „spravedlnost“ se tam často objevuje spolu se slovy „milosrdenství“ nebo „spása“ (např. v žalmech nebo u proroků). Bůh ukazuje svoji spravedlnost tím že zachraňuje ty, kdo v něj doufají. Kdybychom se měli zase vrátit k postavě Samuela, je to i v příběhu, který tvoří rámec našeho textu: Pelištějci ohrožovali Izraelce, kteří pak prosili Samuela, aby jim vymodlil u Hospodina záchranu, což se také stalo: Pelištejci byli díky Božímu zásahu na hlavu poraženi. A až v reakci na tento Boží čin záchrany, „spásy“ skrze Samuele, máme naši zmínku o tom, že Samuel Izraelce soudil. I některá ta místa, kde Samuel soudil, jsou vlastně připomínkou Božích záchranných činů – Mispa, kde se odehrála již zmíněná bitva s Pelištějci, Gilgál, kde byl památník Exodu a přejítí Jordánu do zaslíbené země. Boží spravedlnost tak má z biblického pohledu především tento „záchranný“, spásný rozměr, záchrany dobra od zlého, záchrany z otroctví ke svobodě. Vrcholným projevem této Boží zachraňující spravedlnosti je ospravedlnění hříšníka smrtí a vzkříšením Ježíše Krista: čin absurdní a nepochopitelný z pohledu té klasické „směnné“ spravedlnosti, která dává každému co jeho jest.
Možná tedy, když přemýšlíme, čím by nás mohl Samuel jako soudce inspirovat, tak možná zvěstováním toho, co to spravedlnost v Božích očích vlastně znamená. Že Boží spravedlnost je spravedlnost, která zachraňuje, ne ta která počítá. Že je to spravedlnost postavená na lásce a ochraně dobra, a ne na mechanické odplatě. Že je to spravedlnost, ve které platí, jak to vyjádřil nenáboženským jazykem Victor Hugo, že „nad pravdou absolutní stojí pravda lidská“. A možná sem mířil také Pán Ježíš, když po nás chtěl, aby naše spravedlnost byla vyšší než spravedlnost zákoníků a farizejů.
Amen.