Čtyřicetidenní
cesta postní doby začala o popeleční středě a má šest zastávek, šest nedělí.
Období postní doby umožňuje, podobně jako poušť, setkat se s něčím božským
nebo ďábelským. 40 dní je jednak obvyklá délka pro přijetí božího zjevení a
zároveň (prý) délka, po kterou člověk maximálně dlouho vydrží tělesně strádat,
aby mu to ještě bylo k užitku. Na čem záleží, učiníme-li si z této
doby dobu strádání nebo dobu přijímání?
*
Ex 17,1-7
Lid
vyvedený z otroctví chce důkaz a tak reptá. Dle židovské legendy prý
skála, která přinesla v Ex 17 a Nu 20 židům spásu, putovala
s vyvoleným národem po celou dobu putování pouští. Přes lidskou odbojnost projevuje
Hospodin svou svatost a velkorysost, je stále se svým lidem, dává jim vodu. Bez
ní není život možný nikde, tím spíše ne na poušti. Vytrysklý pramen dostává dvě
jména: “massa” (pokušení) a “meriba” (spor).
Celou
dobu putování pouští se projevuje porušování smlouvy s Hospodinem. A to
přes to, že proroci tuto dobu vnímali jako čas velmi intenzivního a intimního
poměru mezi Hospodinem a jeho lidem. Reptání lidu však pokračovalo i po
příchodu do Palestiny rozkolem Izrealského království. Jednoty se podařilo
dosáhnout až příchodem Krista. Z Něho a z jeho milostí bude tryskat
pramen živé vody těm, kdo v něj uvěří.
* Ž
95
Žalm
má dvě části: hymnus na Boha, který začíná pobídkou k uctívání Boha
díkůvzdáním a chvalozpěvem, protože Bůh je králem všeho, stvořitelem světa a
pevnou skálou svých věrných i jejich pastýřem.
V druhé
části je napomenutí k poslušnosti s odvoláním se na zatvrzení lidu na
poušti.
Výklad
žalmu nalezneme v listu Židům (Žid 3,1-4,11).
Důležité
je slovo “dnes” (Ž 95,8), možno přeložit též jako “zas”. “Nezatvrďte se zas
(dnes) jako tehdy na poušti...” Zkušenost lidu první smlouvy je pro nás
výstražným příkladem, který má poučit nás, kteří žijeme v poslední době
(1Kor 10,11.6).
* Ř
5,1-11
Toto
čtení se nazývá “magna charta křesťanské naděje”. Základem je ospravedlnění
z víry. V něm spočívá rozhodující Boží dílo pro osud celého lidstva.
Pro křesťany (a křesťanky) není ospravedlnění již jen předmětem naděje (jako
pro lid první smlouvy). Uskutečnilo se v minulosti a je přítomnou
skutečností, která je neustále prožívána. Přináší pokoj, který vychází od Boha
a nám byl darován smírnou obětí Ježíše Krista na kříži. Účinek této oběti trvá
jako současná skutečnost, která je neustále zprostředkována. Toto trvání daru
milosti je předmětem naší chlouby. Chlouba zde znamená hluboké spolehnutí na
základě důvěry, její zintenzivnění a upevnění. Dle sv. Pavla tedy mám pevnou
důvěru, “že máme naději dosáhnout slávy u Boha”. Tato budoucí sláva je totožná
s nynější, do které jsme již uvedeni. Vše přitom vyplývá z Boží
lásky. Ta je dokladem ospravedlnění, zmocňuje se nitra člověka.
“Boží
lásku” je zde možno překládat jako genetiv subjektivní, tedy Boží láska
k nám, nebo jako genetiv objektivní, jako naše láska k Bohu.
Bůh
dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, ještě když jsme
byli hříšníky a nemohli se sami ospravedlnit.
* J
4, 5-42
5 Na té cestě přišel k samařskému městu
jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému syny Josefovi;
6 tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven
cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.
7 Tu přichází samařská žena, aby načerpala
vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi pít!" -
8 Jeho učedníci odešli před tím do města, aby
nakoupili něco k jídlu. -
9 Samařská žena mu odpoví: "Jak ty jako
Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?" Židé se totiž
se Samařany nestýkají.
10 Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co
dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on
by ti dal vodu živou."
11 Žena mu řekla: "Pane, ani vědro nemáš
a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu?
12 Jsi snad větší než náš praotec Jákob,
který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho
stáda."
13 Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije
tuto vodu, bude mít opět žízeň
14 Kdo by se však napil vody, kterou mu dám
já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem,
vyvěrajícím k životu věčnému."
15 Ta žena mu řekla: "Pane, dej mi té
vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu."
16 Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého
muže a přijď sem!"
17 Žena mu řekla: "Nemám muže."
Nato jí řekl Ježíš: "Správně jsi odpověděla, že nemáš muže.
18 Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého
máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu."
19 Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi
prorok.
20 Naši předkové uctívali Boha na této hoře,
ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!"
21 Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že
přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.
22 Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co
známe, neboť spása je ze Židů.
23 Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy
ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si
přeje, aby ho lidé takto ctili.
24 Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají
tak činit v Duchu a v pravdě."
25 Žena mu řekla: "Vím, že přichází
Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko."
26 Ježíš jí řekl: "Já jsem to - ten,
který k tobě mluví."
27 Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že
rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl 'nač se ptáš' nebo 'proč s ní mluvíš?'
28 Žena tam nechala svůj džbán a odešla do
města a řekla lidem:
29 "Pojďte se podívat na člověka, který
mi řekl všecko co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?"
30 Vyšli tedy z města a šli k němu.
31 Mezi tím ho prosili jeho učedníci:
"Mistře, pojez něco!"
32 On jim řekl: "Já mám k nasycení
pokrm, který vy neznáte."
33 Učedníci si mezi sebou říkali:
"Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?"
34 Ježíš jim řekl: "Můj pokrm jest,
abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.
35 Neříkáte snad: Ještě čtyři měsíce a budou
žně? Hle, pravím vám, pozvedněte zraky a pohleďte na pole, že již zbělela ke
žni.
36 Již přijímá odměnu ten, kdo žne, a
shromažďuje úrodu k věčnému životu, aby se společně radovali rozsévač i žnec.
37 Přitom je pravdivé rčení, že jeden rozsévá
a druhý žne.
38 Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde
jste nepracovali. Jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete."
39 Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo
pro slovo té ženy, která svědčila: "Všecko mi řekl, co jsem dělala."
40 Když k němu ti Samařané přišli, prosili
ho, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny.
41 A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho
slovo.
42 Oné ženě pak říkali: "Teď už věříme
ne proto, cos nám o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu
Spasitel světa."
Homiletické
podněty
Je
dobré si uvědomit složitost vztahu mezi Židy a Samařany v té době.
(Samařani neměli kontakt s chrámem v Jeruzalémě; vykládali Tóru
jinak; židé je obcházeli velkým obloukem). Jak může žena- Samařanka dát napít
muži-rabbimu?
Ten,
který na poušti napájel svůj lid, nyní volá “dej mi napít”. Je to Boží žízeň
(neuhasitelná?) po spáse všech lidí. Je to Bůh toužící spasit člověka. Není to
troufalá nabídka? Vždyť On nemá ani vědro...
Každý,
kdo hasí svou žízeň pitím vody z prohlubní, bude opět žíznit. Kdo dá víc
na praotce než na sám pramen živé vody bude opět neutěšen. (Ona znala ty své
praotce. Kdo jsou ti naši praotci?)
Rozumí
Samařanka nabídce živé vody? Možná jí jde jen o ten kohoutek a uspokojení
tělesné žízně. Stejně jako učedníkům, kteří nechápou, že Mistr již nemá hlad.
Ježíšova
reakce je jak rána pěstí. Chce důrazně vysvětlit, že se mu nejedná o tělesné
nasycení a napití. Přeje si, aby Samařanka přišla se svým mužem. Na Samařanku
to zabírá: zjišťuje, že On je prorok. On ví. Tak třeba bude vědět i o zdroji,
který se zjevoval i jejím praotcům, když je vyvedl z Egypta na poušť.
Ježíš odpovídá “já jsem to”; “jsem, který jsem”;
U
Jákobovy studny se setkávají dvě žízně: Bůh žíznící po spáse člověka; člověk
žíznící po spáse vlastní duše, po zavlažení vyprahlé půdy svého nitra.
U
Jákobovy studny dochází ke spojení dvou potřeb: Božího hladu a žízně, hladu,
který učedníci nechápou a běží nakupovat a žízně na jejíž utišení je celý svět
krátký, na jejíž utišení však stačí obrácení jediného člověka. A naší žízně,
kterou do našeho srdce dal sám Bůh. Již v lůně naší matky, již před
stvořením světa, ještě dřív, než jsme byli, dostali jsme do našich duší touhu
po Bohu. Touhu po vodě života, po chlebu sestupujícím z nebe. Touhu po křestní
vodě, která se stává pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému. Touhu po tělu
Syna člověka.
Ježíš
zde volá “dej mi napít”. Na kříži volá “žízním”. U Jákobovy studny je jeho žízeň
utišena. A co ono velkopáteční “žízním”, to volání z kříže? Jak a kým je
utišeno?
Obě
věty jsou pašijovými větami: “Žízním” a “toto je mé tělo, které se za vás
vydává.” Pomáhají nám přejít ze smrti do života.
Kristus
čeká u vše těch našich lidských snah o najití správného pramene. Tam všude
sedí, zcela vyprahlý, žíznivý, žíznivý po naplnění naší duše. Říkáme-li “Pane,
nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude
nasycena”, odpověď zní: “Já jsem to, ten, který k tobě mluví. Sedím zde
již dlouho a tak mi dej napít. Pověsili mě sem, kolem poledne, a žízním. Žízním
a prahnu po spasení, po tvém spasení. Žízním tak, až mi puká srdce a
vytéká z něj krev a … voda.” Ze skály Golgoty prýští pramen vykoupení.
“Každý, kdo pije kdoví jakou vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil
vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky. Voda, kterou mu dám, stane se
v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.”
Žíznivý
Kristus čeká ve svém slovu a ve svátostech na prázdné či kdoví čím naplněné
džbery našeho nitra. Setká-li se jeho žízeň s naší. Setká-li se voda
s krví, či vínem? vytékající z jeho boku s prázdnými nádobami
našich srdcí a myslí, zajásají nebesa. Kristova žízeň bude utišena a vyprahlost
naší duše naplněna.
-td-
Starokatolická kolekta:
Bože, dárce svobody a naděje:
zbavuješ nás strachu, úzkosti a pocitu ohrožení
a tvůj Syn, ukřižovaný a vzkříšený,
je odpovědí na naše otázky a potřeby.
Daruj nám, které jsi křtem přijal za své děti,
abychom dokázali žít ze své víry
a svému okolí byli věrohodnými svědky o tvé lásce.
Prosíme tě o to skrze našeho Pána Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije a působí na věky věků.