12. neděle v mezidobí B

Autor:
Publikováno:

Texty: 1Sam 17,32 – 49 (David a Goliáš) nebo Jb 38,1 – 11 (Boží řeč o stvořitelské moci); Ž 9,9 – 20; 107,1 – 3.23 – 32; 2K 6,1 – 13 (apoštolská služba v soužení jako odpověď na Boží milost); Mk 4,35 – 41 (utišení bouře)

liturgická doba a barva:
mezidobí, zelená

ústřední téma:
Krize jako zkouška víry vede k obnově důvěry v Krista Spasitele

VÝKLAD MK 4,35 – 41

kontext
Perikopa o utišení bouře zakončuje tzv. „Den u moře“. V Mk 4 čteme o Ježíšově výkladu tří podobenství o Božím království + o alegorii světla. Nastává však večer a tma a Ježíš se má přeplavit na druhý břeh jezera (tam ho čeká střet s posedlým v Gerase). Po bloku podobenství pak v kap. 5 přijde blok zázračných uzdravení (posedlý muž, dcera Jairova, žena s krvotokem).

literární druh
Narativní text. Novela. „Přírodní zázrak“. Ne příliš četný druh v evangeliích: chůze po vodě, proměna vody ve víno, nasycení tisíců, prokletí fíkovníku. „Zázrak nebyl… vnějším důkazem příchodu Království… nýbrž jedním z prostředků, jimiž Království přicházelo.“ Brown, Ježíš v pohledu NZ, 1994 Kristus koná zázraky jako ten, kdo má podíl na díle Boha Otce – Stvořitele. Námitce, že moderní člověk se s takovým úkazem nemůže setkat, lze oponovat tím, že moderní člověk na rozdíl od apoštolů nežije v tělesné přítomnosti Ježíše. To, co prožili učedníci – záchranu – ve víře očekáváme jako završení naší pozemské existence.Tuto „moderní“ situaci reflektuje už Pavel, který o Ježíšově zázračném působení vůbec nemluví a místo toho akcentuje Kristovu oběť a vzkříšení.

stavba textu
1.    úvod    situační údaj    téhož dne večer
impuls        Přeplavme se!
2.    událost    akce        odvezli ho lodí
krize        bouře
        Ježíš spí
        učedníci ho probudí
řešení        vstal, Zmlkni!
        proč se bojíte? Nemáte víru?
3.    závěr    reflexe        zmocnila se jich bázeň
Kdo to jen je?

osoby
·    Ježíš – klidný, jeho nečinnost je zdánlivá (spánek), panuje nad živly, kárá nedověru, zachraňuje
·    učedníci – nejprve ochotně následující, pak ustrašení a bezradní, nakonec přemýšlející o Kristu
·    posádky provázejících lodí (v. 36) – možná že se všech 13 mužů nevešlo do jedné lodi. Nebo snad někdo ze zástupu? (Hauck, Das Evg. des Mk, 1931) „Dovětek o jiných lodích, které ho doprovázely, je nám nejasný.“ (Pokorný, Výklad evg. podle Mk, 1974)

výklad po verších
(35) večer – po prosluněném zvěstování Božího království (kap. 4) přichází soumrak. Tma signalizuje ohrožení.
(35b) přeplavme se – Ježíšovo působení nemá zůstat jen u kázání. Na druhém břehu ho čeká zápas s posedlým (exorcismus).
(37) velká bouře s vichřicí – Marek užívá odborného výrazu lailaps (lailay =  větrná smršť) a víc než ostatní synoptikové fundovaně líčí námořní katastrofu. „Bouře byla obrazem nejhlubšího ohrožení života (Ž 124; 88; 144), v němž lze očekávat pomoc jen od Boha, od stvořitele…V soudobé literatuře se bouře již stává obrazem záhuby duše.“ (Pokorný).
(38) On však na zádi lodi na podušce spal – chování ostře kontrastující se znepokojením učedníků. Motiv připomínající Jonáše. Poduška (proskefalaion – 1x v NZ) možná sloužila pro veslaře (Pokorný), možná ne („Kopfpolster“, Hauck). Ježíšův spánek – nečinnost – jednak podobný smrti (mrtvý Kristus), jednak navozuje dojem, že Boží Syn možná i je, ale nijak nepomáhá (Boží lhostejnost či vzdálenost).
Mistře – ř.: Učiteli (didaskale). Oslovení možná prozrazuje, za koho učedníci Ježíše pokládají, za učitele, který jen učí, nic víc (Ţ viz však nakonec „Kdo to jen je…?“ v. 41)
Tobě je jedno, že (za)hyneme? – Výčitka ne nepodobná běžnému lidskému stěžování si na Boha. „Kdyby Bůh byl, nedopustil by…“. atp.
(39) Vstal – ř.: diegertheis (diegerqeiV). Že by narážka na vzkříšení? Jinak Pokorný: „Ježíš se postaví proti mocnostem, které ohrožují člověka.“
Utiš se! – ř.: pefimóso (pefimwso). Řečeno dost drsně: „Maul stopfen“, Rienecker, 1956. Ježíš se k živlu chová stejně jako k démonovi při exorcismu. Se Zlým se nejedná v rukavičkách.
Ticho – ř. galéné (galhnh bezvětří). Ježíš zasahuje, zachraňuje Ţ je Spasitelem, ne jen učitelem! To, co zakusili učedníci, je slíbeno každému věřícímu: konečná a definitivní záchrana z vichřic tohoto světa.
(40) Proč jste tak ustrašeni? – Ježíš kárá. Strach je vnějším znakem vnitřní nedůvěry a tedy ne-víry učedníků. užito výrazu ř. deilos = zbabělost.
(41) zmocnila se jich veliká bázeň – jde o bázeň (ř. fobos) Boží, o bohabojnost, která je něčím zásadně jiným než byl strach (zbabělost) z utopení.
Kdo to jen je…? – perikopa končí otázkou, ne odpovědí. Odpověď si musí posluchač (čtenář) najít sám. Důležité je, aby se ptal, kladl si správné otázky, znovu objevoval. To platí právě pro věřícího křesťana, toho, kdo podobně jako učedníci, následuje Krista a přitom ztrácí povědomí, kdo vůbec Kristus je. Učedníci takto se ptající se dostávají zpět na správnou cestu následování Krista jako Spasitele, jako Syna Božího. „Sem, k změně osobního postoje, k pohledu na vnější situaci pod zorným úhlem perspektivy Božího království, vede závěr celého příběhu.“ (Pokorný)

homiletické podněty
·    následování Krista nevylučuje nebezpečí
·    chvíle klidu (naslouchání podobenstvím) se střídají s ohrožením života
·    krize ke zkouškou víry
·    překonaná krize vede k obnově důvěry v Krista
·    Ježíš nepřeceňuje úspěch u mnohačetného davu a umí ho opustit.
·    Boží vzdálenost či nečinnost jsou zdánlivé, jako byl Ježíšův spánek zdánlivě znakem lhostejnosti.
·    jako Ježíš tělesně zachránil tonoucí učedníky, tak bude jednou tělesně zachráněn každý z nás.
·    ptejme se, kým je nám Kristus – stále obnovujme svou víru


starokatolická kolekta


Bože, naše spáso a naše sílo,
ukaž nám svou záchrannou moc,
když nás ohrožuje strach a bouře.
Dokázal jsi to na Ježíšovi,
kterého jsi neponechal smrti.
Zachraň i nás skrze Ježíše Krista,
svého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije v našem středu nyní a navěky.