20. neděle v mezidobí B

Uvedení:

Rozmanitost vztahů lidí k Ježíši (přicházení, hledání, vidění znamení, touha se ho zmocnit, kladení otázek, reptání...) dochází naplnění v provokativními obrazy (jedení těla, pití krve) vyjádřeném osobním vztahu s ním. Oddíl má zřetelný eucharistický kontext: Jan nezmiňuje slova ustanovení, smysl Večeře Páně v jeho evangeliu vyjadřuje spolu s mytím nohou při poslední večeři právě eucharistická řeč šesté kapitoly.
Dnešního posluchače pravděpodobně pohorší "kanibalismus" Ježíšovy řeči. Domnělý nebo skutečný? Faktem je, že pokud smysl kanibalismu - že totiž síla jeděného přechází na toho, kdo ho jí - nebudeme chápat magicky, dostaneme se blízko jádru Ježíšovy řeči ve smyslu sdílení života, dění milosti - pokud ovšem neuvízneme v novověkém oddělení tělesného a duševního. Vždyť právě proti vpodstatě gnostickému spiritualismu (ohrožujícímu nejen starověké janovské obce, ale i českou evangelickou církev, která se často taktéž brání všemu vnějšímu a hmatatelnému v bohoslužbě jako neduchovnímu a okázalému) až naturalisticky Jan bojuje. Feuerbachovým výrokem "člověk je to, co jí" začíná jeden pravoslavný teolog svůj článek o eucharistii.
Obraz jedení těla a pití krve i ve své zemitosti každopádně odkazuje ke skutečnosti vztahu a osobního sdílení. Tak otvírá cestu k porozumění křesťanské svátosti Večeře Páně.

Výklad:

51. verš navazuje na formuli zjevení z v. 35. Posun je v personifikaci chleba: už ne chléb života, ale chléb živý, žijící. Chlebem není věc, ale osoba. Tento "chléb" nezprostředkovává život, ale má ho v sobě a sdílí ho s těmi, kteří ho přijímají.
Další změnou je budoucnostní vyjádření: je jasné, že není řeč o chlebech a rybách, které Ježíš rozmnožil, ale Ježíšově těle, které bude vydáno o velikonocích. Něčím novým v sledu Ježíšovy řeči (změnu gramaticky naznačuje spojení spojky a zájmena "ki...de") je konkretizace obrazu chleba v Ježíšově těle: "chléb, který dám, je mé tělo za život světa".

52. Reakce reptání (bojování, hádání) židů asociuje reptání Izraelců na poušti a tak znovu rozehrává starozákonní předobraz, dobře známý Ježíšovým posluchačům.

53. Na vcelku pochopitelné pohoršení židů (vždyť Starý zákon zapovídal pití krve) nereaguje Ježíš vysvětlením, zpřístupněním provokující výpovědi, ale jejím dalším vyhrocením. Slavnostní formulí ("ano, tak to vskutku je...") vyhlašuje, že bez jedení těla a pití krve Syna člověka není cesty k životu. Je zřejmé, že tu nejde o život v přirozeném slova smyslu, ani o nějaký "život po životě", ale o výraz spojení s Bohem v Ježíši, o duchovní skutečnost nového života víry. Poprvé se zde objevuje výraz "pít krev", který ve spojitosti s "jedením těla" zřetelně odkazuje ke slavení eucharistie. V širším slova smyslu toto spojení odkazuje ke vtělení (důraz na "tělo" jako antidoketistický akcent) a smrti Kristově (prolitá krev jako výraz reálnosti umučení).

54. verš obsahuje dvojí protignostický hrot (janovské obce měly ke gnostickým myšlenkám velmi blízko): život věčný není plodem mystického pohroužení, ale má zcela konkrétní a hmotný rozměr - až naturalisticky to vyjadřuje spojení "jíst (ale přesnějí kousat, hryzat, žvýkat) tělo". Také vzkříšení není skutečností, kterou by se věřící už mohl chlubit, ale je teprve před námi - v poslední den. Jan tak eschatologicky vyvažuje své jinak spíše prézentní pojetí spásy.

56. verš naznačuje smysl užívání Kristova těla a jeho krve. Jde o vzájemné zůstávání, o osobní přítomnost a vztah. "On je v nás. To napřimuje. My jsme v něm. To dává pokoru. (G. Engelsbereger)". Stuttgartský komentář nadepisuje svůj výklad slovy "být jedno v osobním vztahu": garantem toho, aby se magicky nerozpojil rozměr osobního vztahu a svátostného jednání, je víra. Víra vytváří vztah a dává užívat plodů Kristovy přítomnosti v eucharistii. Večeře Páně tak vyjadřuje Ježíšovo zůstávání (bytování) s námi mezi velikonocemi a "posledním dnem" vzkříšení. Proto k vysluhování Večeře Páně patří slova: "Tělo Kristovo (krev Kristova) zachovej tě k věčnému životu. (Agenda ČCE, formulář C)"

57. Dynamika vztahů Trojice vtahuje věřící - ty, "kdo mne jí": Otec jako pramen a princip života dává život Synu, který ho zprostředkovává světu. Tak skrze Syna i my dostáváme podíl na Božím životě. Zahrnutí do vnitrotrojičních vztahů ale není jen konzumací, ale také přijetím účasti na Synově poslání - v dobrém i zlém, daru i úkolu. Slavit Večeři Páně zahrnuje neodmyslitelně rozměr stát se "tělem" pro druhé, stát se díkůvzdáním Bohu tím, že se svobodně vydáváme do rukou Otcových a z jeho vůle do rukou lidí.

58. verš uzavírá řeč vysvětlením alegorie chleba z nebe: tím není mana, kterou jedli otcové na poušti, a zemřeli, ale Syn člověka, který dává věčný život.

K přemýšlení:

"Toto společenství spočívá v tom, že všechna duchovní dobra Kristova a jeho svatých jsou udílena a do spoluvlastnictví dávána tomu, kdo tuto svátost přijímá."
M. Luther

"Překonání vnitroreformačních diferencí v učení o svaté večeři bylo umožněno až exegetickým poznáním, že v interpretujících slovech, především ve slovech o chlebu, jde o přítomnost celé Kristovy osoby, nikoli speciálně o tělesný aspekt její reálnosti. Poznání, že slovy o chlebu ve smylu aramejského qwf, které je s největší pravděpodobností podkladem řeckého pojmu sóma, je míněna přítomnost a sdílení celé osoby Ježíšovy, je tím závažnější, že ve slovech o kalichu je beztak třeba svátostný dar vidět spíše spolu s Pavlem a Lukášem v nové smlouvě, uzavřené Ježíšovou krví, než spolu s Markem v Ježíšově krvi samotné. Důsledkem shody v pojetí Kristovy přítomnosti ve svaté večeři jako personální přítomnosti byla relativizace středověkých otázek zaměřených příliš jednostranně na svátostnou látku, jmenovitě také otázek luterské reformace."
W. Pannenberg

"Při Eucharistii u Kristova stolu přijímáme Ježíše do svého života a zavazujeme se následovat toho, který přišel v těle. To nás Boží moudrost zve k hostině života na cestu rozumnosti (Př 9,1-6). U této Hostiny je navázáno nepopsatelné spojení, silnější než jakékoli jiné. Pokud slyšíme zvěstování Božího slova, v nejlepším případě uznáváme, chápeme, přitakáváme, souhlasíme. Ale při Eucharistii vstupujeme do silového pole Kristovy lásky, dokázané celým životem služby i oběti na kříži a dáváme se jí prostoupit. Ježíš přestává být pro nás "hrdinou knihy" mimo nás, ale začíná ovládat naši vůli a naše jednání. Vstupuje do nás jeho život, obživuje nás svým životem."
M. Heryán

Starokatolická kolekta (k prvnímu čtení):

Bože, ve své lásce nám dáváš víc,
než si zasloužíme a než doufáme.
Dej nám srdce vnímavé pro problémy a bolesti tohoto světa,
abychom dokázali jít životem s moudrostí a  odvahou,
rozeznávali znamení času a tvé poselství pro naši současnost.
Prosíme tě o to skrze tvého syna Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije a život tvoří na věky věků.

nebo luterská perikopa (pro 4. neděli v postu):

Bože, ty jsi pramenem všeho života.
Ty jsi nám zaslíbil nový život
a chceš nás povzbudit na naší cestě.
Děkujeme ti za to a prosíme:
Ukaž nám, že v tobě je život.
Pomoz nám důvěřovat tvým zaslíbením.