Tento úryvek bychom mohli charakterizovat jako “kodex rodinného života” (srv. Ef 5,22-6,9; Tit 2,1-10; 1 Pt 3,1-7). Normou a zdrojem tohoto “kodexu” je přitom sám Bůh. Boží odpuštění a dobrota proměňují srdce člověka a uschopňují jej k odpuštění, snášenlivosti a mírnosti vůči druhému. Tyto postoje nemají prýštit z falešných či sobeckých pohnutek, nýbrž z upřímné lásky (Řím 12; Ef 5,19-33). Jedině láska je tím svorníkem, který spojuje různé lidi v jedno tělo (v. 14). Kde vládne tato svornost a pokoj, může se projevit Kristovo slovo (“nauka”) v různých podobách: skrze poučení, napomínání i chvalozpěvy. Vše se má konat “ve jménu Pána Ježíše”, a proto také vztahy v rodině mají ztělesnit Kristovy postoje služby a lásky: podřízenost (vzájemná - Ef 5,21!), poslušnost, citlivé jednání. Vzorem rodiny se tak stává životní styl Pána Ježíše: on je zároveň pravým poutem každého rodinného společenství.
Evangelium Lk 2,41-52
Ježíšovi je dvanáct let a v tom věku každý Žid slavil to, co dnes Izraelité nazývají “bar micváh” (=syn přikázání), tj. vstupoval do plné odpovědnosti vůči Zákonu. Ježíš na prahu své oficiální dospělosti zjevuje svoji totožnost Učitele a Syna. Na jednu stranu ukazuje svůj odstup od omezeného rámce každodenního rodinného života, jelikož “musí být v tom, co je jeho Otce”(v. 49), na druhou stranu se plně začleňuje do své pozemské rodiny: po nalezení se vrací s rodiči a poslouchá je. Maria “uchovávala všechno ve svém srdci”(v. 51) - pro ni začíná namáhavá cesta víry, na které objeví skryté tajemství svého syna. Postupně ho bude ztrácet jako “své vlastnictví”, aby ho nově přijala pod křížem jako dar.
K úvaze
Je asi dost běžné považovat za ideál křesťanské rodiny pokojný a vydařený život, nerušený nenadálými událostmi. Vždyť “pokojný život” je znamením Božího požehnání, ne? Poněkud odlišný “ideál” nám však ukazuje rodina nazaretská: její život nebyl vůbec jednoduchý, bez problémů. Ba naopak. Od začátku do konce problémy byly … a jaké. Už jen “divné početí”: unesl to Josef se stoickým klidem? Ne tak úplně: chtěl přece Marii propustit. A pak úklady dítěti, únik do Egypta, návrat a opět strach o budoucnost. Problémy byly, skoro by se dalo říct, ještě větší než v mnoha jiných rodinách. Nepřehlédněme však, že Josef a Maria se nikdy nenechávali “determinovat” těmito nesnázemi, ale zůstávali otevřeni pro Boží “cestu”: a vyplácelo se jim to. Bůh totiž vytvářel cestu tam, kde nebyla cesta. Na Josefovi a Marii je sympatické to, že přes tíhu “neřešitelných” potíží dokázali stát před Bohem a naslouchat mu. A nejen naslouchat, ale také přijmout jeho slovo do konkrétní životní situace. To není vůbec samozřejmé. Vždyť “v problému” je velmi svůdné “prorazit si cestu sám” a nechat Boha stranou.
Z toho je trochu patrné, že rodina nazaretská neměla “tři členy”, ale spíš čtyři: tím čtvrtým byl samotný Bůh. A v této rodině nebyl “hostem”, ale skutečným členem, který “měl co říct” do konkrétních problémů a plánů. To se mohlo uskutečnit díky otevřenosti Marie i Josefa: oba vytvořili pro Boha prostor nejen “slovy”, ale hlavně jednoznačným postojem. Postavili Boha do středu své rodiny: od něj si nechali “nabourat” vlastní plány (Maria a Josef zřejmě zpočátku počítali s “normálním manželstvím”, asi neplánovali nucený odchod ze své země a pobyt v Egyptě coby “exulanti”). Bůh nepřinesl vždy “klídek” do jejích životů: ani na začátku, ani později. Vždyť potulný kazatel z Nazareta vytvářel často “problémy” rodičům: nechoval se zrovna jako syn, který by jim “dělal samou radost”. Které rodiče by potěšilo, kdyby ztratili syna a teprve po třech dnech ho našli v chrámu? A koho by nezarazila odpověď “copak jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce” (Lk 2,49)? Kterou matku by potěšilo, že syn upřednostňuje učedníky (srv. Mt 12,46-50)? A která matka by viděla s nadšením, jak vlastní syn umírá hanebnou smrtí na kříži?
Rodině nazaretské nebyl přisouzen lehký život, ale zato požehnaný: už samotná Maria chválí Boha za jeho divy v Magnifikat. A právě toto vědomí Boží blízkosti dodával Svaté rodině sílu přestát všechny nepříjemnosti. V těch těžkostech se Bůh osvědčil jako “Bůh s námi”, jako Bůh, který nenechává tonout “v bahně” problémů, ale podává svoji pomocnou ruku. A tento Bůh “Emanuel” je stejný pro nazaretskou rodinu jako pro nás: včera jako dnes.
K reflexi
1. Základem dobrých rodinných vztahů není dobře míněná snaha, ale přijetí Božího daru: povolání, milosrdenství, lásky. Pokud přijímám konkrétní projevy Boží lásky, pak snadněji budu prokazovat lásku svým nejbližším.
2. Jaké místo má Bůh v našem rodinném středu? Je jen “vzácným” hostem, jako třeba při nedělní bohoslužbě?
3. Počítám s tím, že Bůh “může mít konkrétní záměry” s mojí rodinou?
Angelo Scarano
Zasílání homiletických příprav A. Scarana si můžete objednat zde.
Ježíš mezi učiteli
Starokatolická kolekta:
Bože, tvůj Syn nám byl podobný ve všem
a tak se stal i členem lidské rodiny.
Dej nám sílu, ať svůj pozemský domov naplňujeme společenstvím lásky,
a jednou nás přijmi do nebeského domova.
Prosíme tě o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána a bratra
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky věků.
nebo
Bože, náš Otče,
tvůj Syn se nám stal podobným ve všem
a ukázal nám cestu života.
Dej, ať jsme stejné mysli jako on
a předáváme dále tvou dobrotu a milosrdenství.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky věků.