4. neděle velikonoční C

Autor:
Publikováno:

Texty:
Sk 9,36-43
Ž 23
Zj 7,9-17
Jan 10,22-30

Téma neděle:

Tzv. pastýřská neděle - ve starocírkevní tradici se kryje s nedělí Misericordias Domini (3. velikonoční). Dobrý Pastýř, tak jak nám ho vykresluje nejen Jan, ale i Lk, je ztělesněním milosrdenství.

Sk 9,36-43
Další povelikonoční lekce ze Sk před nás staví další výjimečnou událost (po statečném vyznání učedníků a obrácení Saula): vzkříšení Tabity (Dorkas), jeden z Petrových divů. Na učednících se naplňuje Ježíšovo slovo Mk 16,17-18 (jakoby navázání na Lk 10,17-19), resp. J 14,12. Nápadná je podobnost s Ježíšovým vzkříšením dcery Jairovy: Petr nekřísí Tabitu před publikem, nevystupuje jako činitel zázraků. Tabitu přišel probudit k životu, protože byl zavolán. Podobně jako u vzkříšení Lazara jde jen o dočasné (časné) vzkříšení, i Tabita posléze jistě umírá přirozenou smrtí, ale i ona je svědectvím o tom, že Ježíš (i službou Petrovou) navrací k životu (v41).

Ž 23
S metaforou pastýře se setkáme v bibli často, tento obraz byl starověkému člověku velmi blízký, zvláště v Izraeli bylo pastevectví nejčastější obživou. Hospodin je můj pastýř - od Něm mám ochranu, hojnost - On vede svůj lid, pečuje o něj... V osobní meditaci lze nazírat naplnění tohoto vyznání o Bohu Otci v jeho Synu.

Zj 7,9-17
Podobně jako minulou neděli máme před sebou Janovi vizi církve zvítězilé a adorující, která zpívá zase trochu jiný chvalozpěv Beránkovi. Rezonují zde různá témata: apokatastasis pantón, pronásledování, mučednictví, odpuštění, Ježíšova oběť… Skutečností se stává dokonce víc než naplnění zaslíbení. "Beránek je bude pást a povede je k pramenům života…"

Jan 10,22-30

Kontext:
Jan situuje pokračování Ježíšovy pastýřské promluvy do Jeruzalémského chrámu, a přidává časový údaj: svátek znovuposvěcení chrámu. Chanuka připadá každoročně na 25. kislev, trvá celý jeden týden.
Jan má potřebu zdůraznit uprostřed Ježíšovy řeči spíše místní souvislost (chrám), než časovou (nejprve o svátku stánků (J 7) - tím začal dialog na horké půdě, příště bude v souvislosti s paschou; zde jsme tedy na půl cesty). Šalomounovo sloupoví bylo jedno z těch, které z vnitřní strany lemovaly chrámový okrsek (toto se nacházelo na východní straně). Podle Sk 5,12 se stalo právě toto místo prvním shromaždištěm učedníků.

Užší kontext:
Jan reprodukuje delší rozmluvu Ježíše s farizeji, ve kterou vyúsťuje příběh o uzdravení slepého - s následnou disputací. Ježíš předkládá podobenství o dobrém pastýři. V dnešní perikopě se pak k němu Ježíš vrací, především v zásadních výpovědích: a) Nejste z mých ovcí - navazuje na předchozí expozici o ovcích, které jsou pro dobrého pastýře vlastní, on není jen nájemce, proto své ovce nikdy neopustí. b) Moje ovce slyší můj hlas, Já je znám, Jdou za mnou a Dávám jim věčný život. Obraz té spontánní poslušnosti lze pochopit lépe s trochou reálií: Ohrada z kamene nebo z trnitých větví byla velká - muselo se do ní vejít více ovcí, protože přes noc bylo třeba ovce hlídat; aby si nemusel ovce hlídat každý, hlídaly se ovce ve větších ohradách - ovčincích, do kterých zahánělo na noc svá stáda několik pastýřů; ráno při odchodu na pastvu se stáda rozdělila tak, že každé šlo za hlasem svého pastýře - znají ho, slyší jeho hlas... Poznají ho podle hlasu a spontánně jdou za ním.

24-28(-30)
Evangelium jakoby nás vedlo po dvou liniích: tísnivá situace Ježíše uprostřed protivníků (kteří se ho v následujících chvílích pokusí kamenovat) na jedné straně, na druhé straně Ježíšovo dvojnásobné ujištění: "nikdo je (vás) nemůže vyrvat."
Nabízí se nám dvojí pohled: (1) Ježíšova osoba a mesiášský nárok jsou příčinou napětí a posléze rozkolu s hlavním proudem židovstva. Křesťané jsou vytěsněni z chrámu, kde se scházeli, - totéž podstupuje Kristus, a zároveň učedníky (2) ujišťuje, že od něj nemohou být odděleni žádnou mocí, ani zahynutím.
Po svědectvích minulých nedělí o tom, jak se Ježíš opakovaně postavil doprostřed kruhu učedníků - jako dárce Ducha svatého, jako zjevovatel, jako hostitel - přináší 4. neděle jinou, kontrastní situaci: Ježíš je při procházení se v chrámu obklopen kruhem svých oponentů. V té situaci je cítit jakási přesila a hrozba, která se hned projeví ve výčitce Židů: "Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě?" (doslova: Jak dlouho nám budeš zvedat duši? - idiom je prý nejasný, nechávat na pochybách, znejisťovat - Ježíši je vyčítán úmysl (možná i manipulace?)).
"Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně / veřejně!" Téměř doslova stejně vyslýchají Ježíše před radou (Lk 22, 67). Kdyby Ježíš odpověděl, byli by všichni Židé postaveni před výzvu, vložit všechno do Mesiášových rukou, anebo s ním skončit, případně skoncovat.
"Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí."
Zvěst o Mesiáši není holou pravdou typu ano-nebo-ne, ale bytostným poznáním, že Syn byl poslán Otcem, a poznáním Otcova záměru - aby ovce došly věčného života.
Ježíš nevydává svědectví sám o sobě (J 5,31nn), jako by tu byla určitá hierarchie: Syn svědčí o Otci, o Synu svědčí další (Jan Křtitel).
Ježíš svědčí skutkem, skutky, které mu Otec svěřil, aby je vykonal. Takový příkaz přijal od svého Otce: dát svůj život, aby jej opět přijal (velikonoce). Janovský pohled je zajímavý a od synoptiků odlišný tím, že Ježíš má moc svůj život dát a opět přijmout (v18), a tím, že jej dává - aktivně, ne pasivně - sám od sebe. Ježíšovo vydání tu není jen důsledkem běhu událostí, ale vlastním rozhodnutím lásky. Ježíš dává svůj život za ovce, jako pastýř se staví proti vlkům.
U Jana jde Ježíš na smrt takříkajíc s hlavou vztyčenou, jakoby vítězně prochází pašijemi, ví, do čeho jde, a svým velikonočním příběhem zvěstuje učedníkům realitu věčného života - tím, že se s ním po jeho vzkříšení mohou setkat - abychom také věděli, do čeho jdeme, co nás po smrti čeká: setkání.
V Janově evangeliu vůbec mluví Ježíš otevřeně o svém mesiášství, tak jako u synoptiků po svém vzkříšení. Evangelista Jan se na mnoha místech vyrovnává s tím, že lidé v Ježíšovo mesiášství nevěří. (Při nasycení zástupů v jeho podání přivede Ježíš své posluchače na travnaté místo u jezera, a ono jim najednou může dojít, že hledí do tváře svému dobrému Pastýři.)
V Ježíšových protivnících vzbuzuje nejistota agresivitu - snad proto se Ježíš uchyluje k přirovnáním o vlcích a říká: nikdo je z mé ruky nevyrve (v28.29). Ježíšovi protivníci zřejmě nejsou v nejistotě o Ježíšově mesiášství, ale spíše ohledně toho, jak Ježíše obvinit.

Homiletické podněty:

Vnitřní síla, kterou jsme zakotveni v Kristu, nepochází od nás, ale od něj: právě proto může Ježíš říct: moje ovce slyší můj hlas, jdou za mnou…(v27) Náš problém bývá v tom, že když se cítíme sklíčeni, hledáme ujištění a sebepotvrzení v sobě, zabalujeme se do smutku.
V Janově evangeliu je úžasné, že obrazy, které souvisí s vlastnictvím nebo s náležením Bohu - ovce, které "jsou jeho vlastní", "mám i jiné ovce", "Můj Otec, který mi je dal", jsou všechny pozitivní, jsou pro nás čistě dobrou zprávou.
Ve vv27-28 můžeme nalézt útěchu - vždycky, když se nám nebude dařit žít správně svou víru (ve smyslu Ř 7,19: vždyť nečiním dobro, které chci…): Ježíš nám věčný život dává, a to už na naší cestě za ním!V předchozím oddíle Ježíš říká, že jednou uslyší všichni jeho hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř - všimněme si: ne jeden ovčinec, ale jeden pastýř a jedno stádo. Zatím jsme např. v jedné vesnici v jednom ovčinci, ale po různých stádech; kéž si pastuškové stádeček nehrají na Pastýře! Kéž se nesnaží jeden druhého překřičet, zlákat ovce, které znají hlas svého pastýře...
Jedině tehdy, kdy budeme patřit Hospodinu, máme šanci na smysl života. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu... Vcházet i vycházet (do svatyně a z ní, to je pro člověka Starého zákona základní pojem) znamená žít ve společenství s Hospodinem...
(K situaci pronásledovaných křesťanů a k její aktualizaci: Proč mluví o těch vlcích? Proč říká: Ve světě budete mít soužení...? Církev byla a je pronásledovaná, utrpení a kříž patří svým způsobem k následování. Ne že bychom se měli litovat, jak neseme ty své kříže - vždyť jsou nesrovnatelné s tím Kristovým - to byl popravčí nástroj, šibenice - ale (na druhé straně): kde se ten kříž Kristův odmítá, tam už to není křesťanství. To, co dělá církev církví, není krása, nádhera a úspěšnost. Ono je dobře, když církev není pronásledovaná, a je dobře, když člověk nemusí trpět. Ale církev si nemá zvykat na to, že je na koni a může rozhodovat o druhých lidech - a podobně i člověk má být připraven i něco unést, vytrpět, když to bude třeba. Když psal Jan své evangelium, bylo to pronásledování církve dost aktuální téma - tehdy sílilo napětí mezi těmi židy v synagoze, kteří uvěřili v Ježíše jako Krista a kteří ne... A vyvrcholilo to tím, že křesťany začali ze synagogy vylučovat - ti ztratili právní postavení (protože v Palestině tehdy bylo jediné povolené náboženství), byli vydáni na pospas pronásledování... A v tom všem měli a mají křesťané vědět - i my dnes to máme vědět, že z jeho ruky nás nikdo a nic nevyrve.)
Ježíš Kristus říká: Znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce.(v14b-15) Znát v biblickém slova smyslu znamená být s někým ve vztahu - znát do hloubky, asi tak jako se lidi poznají, když spolu žijí... A znát svého pastýře znamená cele se mu oddat. (Jinak řečeno: znát Pána Ježíše neznamená se naučit nazpaměť jeho výroky a dobře se v nich vyznat, ale: osobní oddanost (Tomáš: "Můj Pán a můj Bůh"), je to následování a obecenství. On se vydal, i my se můžeme a máme oddat jemu... Cílem je jednota: jako je Bůh a Ježíš jedno, tak i my s Ježíšem...)
Naše vyvolení, spása, leží mimo nás, nejsme spaseni proto, že bychom pevně a jistě věřili. (Hospodin nás stvořil, ne my sami sebe (Ž 100). On si nás vyvolil, ne my jeho.) Všechno dobré v životě je ovoce Kristovy lásky, i duchovní růst (v jedno společné duchovní tělo Ko 3,15).
V nicejsko-cařihradském vyznání se přiznáváme k jedné svaté, všeobecné, apoštolské církvi, k jednomu stádu, které jde za pastýřem. A když jde, tak přece není zavřené kdesi v ohradě, ale je na cestě. Jednota církve není v tom, že by byla jen jedna a že by byla dobře organizovaná, ale v tom, že naslouchá Kristovu hlasu. Tam, kde lidi opravdu naslouchají Kristovu hlasu, tam skutečně dochází k jednotě - když ne k té tělesné a faktické, tak aspoň k té duchovní.
Pokusit se zaslechnout Ježíšův hlas, o to se máme pokoušet už v církvi: Duch svatý odsunuje kazatele do pozadí a my můžeme slyšet Ježíše samého - totiž tehdy, když si nejdeme do shromáždění jen poslechnout kázání, ale vzývat Krista, modlit se k němu, pak budeme moci prožívat to, v co věříme: stane se nám dobrým Pastýřem, Mesiášem, Zachráncem, Králem...

-jb-, -dh-


Corinne Vonaesch: Dobrý pastýř

Starokatolická kolekta:

Bože, pastýři svého lidu,
tys nezanechal svého Syna Ježíše napospas smrti,
ale probudil jsi ho k životu bez konce.
On nás všechny nazývá jménem
a volá nás ke svobodě.
Dej, abychom slyšeli jeho hlas
a následovali ho na cestách našeho života.
Skrze něho tě chválíme v Duchu svatémdnes a navěky.