7. neděle velikonoční C

Autor:
Publikováno:

Texty:
Sk 16, 16-34
Ž 97
Zj 22, 12-14.16-17.20-21
Jan 17, 20-26

Téma neděle:

Všechny texty spojuje oslava Boží moci a péče a zaslíbení věřícímu lidu.

Sk 16, 16-34

Příběh o tom, jak Pavel vyhnal věšteckého ducha z mladé otrokyně a byl pro to se Silasem zbičován a uvězněn v nejtěžším žaláři. Tam modlitbou a zpěvem přesto oslavují Boha a udivují tím ostatní vězně i žalářníka. Ten po zemětřesení, zjišťuje, že nikdo, ač mohl, neutekl. Ohromen se pak po Pavlově výzvě k víře v Pána Ježíše obrací s celou rodinou. V závěru nacházíme prvek radosti (v. 34) - žalářník se veselí s rodinou, Pavlem a Silasem na hostině nad vlastním obrácením. Příběh náhlými zvraty v životě lidí vyvolává údiv nad Boží mocí a ochranou. Najdeme zde i motiv zaslíbení (žalářníkovi, v.31).

Ž 97

Žalm oslavující Hospodinovu vládu nad světem v eschatologické i univerzální šíři. Popisuje zjevení Boží moci v působivých přírodních obrazech. Celá země je vyzývána k oslavě Hospodinovy moci. Modláři budou pokořeni (v.7), ale Hospodinovi spravedliví budou potěšeni (v. 11). Obsahuje ujištění o Boží věrnosti, povzbuzení k boji proti zlu a v závěru prvek radosti, jak tomu bylo i ve Sk 16, 34.

Zj 22, 12-14.16-17.20-21

Tato pasáž z úplného závěru bible je vymezena zaslíbením "Hle, přijdu brzo"(v. 12) a ujištěním "Ano, přijdu brzo." s odpovědí "Amen, přijď, Pane Ježíši! (v. 20). V této odpovědi i ve verši 17, je obsažena touha po Boží blízkosti. Ježíš se odhaluje jako potomek z rodu Davidova, jako "jasná hvězda jitřní", která zasvítí v plném světle až poslední den, ačkoli již teď je zde přítomný (ovšem nikoli v oné plnosti).

Jan 17, 20-26

Kontext:

Závěrečná pasáž Ježíšovy modlitby za učedníky je věnována prosbám za budoucí církev. Tato prosba už byla avizovaná ve verších 1-5. Ježíš posvěcený Otcem (10, 36) se v předcházejícím verši (17, 19) posvěcuje pro oběť, kterou završí své vykupující poslání. 17. kapitola je pasáž předcházející Ježíšovu zatčení a shrnuje smysl Ježíšovy vykupující oběti, jako se to v synoptických evangeliích děje v ustanovení Večeře Páně.

Výklad po verších:

20-21: To, že Ježíš prosí za ty, kteří v něj uvěří, předpokládá už ve výroku samém úspěch budoucí misie a zároveň "úspěšné" posvěcení učedníků (v. 19). To, jak si představuje cíl - "aby všichni byli jedno" pak Ježíš vysvětluje srovnáním s jednotou jeho samého s Otcem. Jednota křesťanů má tedy své kořeny právě v jednotě Boží (Trojice). Nebo také naopak - Boží Zjevení v Kristu má tak svůj záměr.

22-23: O jakou jednotu jde, je pak vysvětleno v těchto následujících verších. Povaha slávy, o níž zde Ježíš hovoří, je nejasná. Může se myslet sláva Božích slov, která Ježíš mluvil a prokázal se jimi jako Spasitel. Též může jít o slávu Božího jména nebo čistoty Ježíšova života. V každém případě je to dar Božího Syna, který svým vtělením, smrtí a Vzkříšením vykupuje lidstvo. Díky tomu můžeme my, hříšné ženy a hříšní muži, dosahovat oné jednoty. Povaha vztahu mezi Otcem a Synem již byla uvedena v J 14, 10,11,20. Na základě jednoty Otce a Syna zde přichází příslib sjednocení lidu skrze jeho sjednocení se Synem. Tato kýžená jednota se pak projevuje ve vzájemné lásce. Církev má být ztělesněním Kristova zjevení ve světě, tím způsobem, že bude nejen slyšet a hlásat o Boží vykupující moci v Kristu, ale také uvidí její působení. Bude vidět, že Kristus má moc proměňovat lidská srdce, hříšníky v Boží následovníky.

24-26: Obsah verše 24 navazuje na verš 2. Ve 2. verši mluví Ježíš o moci, kterou dostal nad všemi lidmi, aby jim dal život věčný. Ve verši 24 vyjadřuje svou vůli, aby tito všichni byli s ním, měli podíl na jeho slávě. Zatímco ve verši 25 se hovoří nejspíše opět o učednících, zdá se, že verš 26 horizont zase rozšiřuje na celou Církev. V podstatě celá dnešní pasáž jaksi osciluje mezi zaměřením na učedníky a na celou Církev. Jakoby byly smazány přesné hranice.Myšlenka celé této modlitby se odráží v pasáži z 1. listu Janova 2, 28 - 3, 2.

Prosba verše 24 je zdůvodněna (podložena) následujícími verši 25-26. Ty jakoby shrnovaly základní poselství evangelia. Svět nepoznal Otce, ale Ježíš ano, a jeho učedníci v něm poznali Boží zjevení. Ježíš přislibuje, že i nadále bude dávat poznat Boží jméno. Cíl celého tohoto procesu je pak odhalen v úplném závěru - "aby v nich byla láska", kterou má Otec k Synu, a On aby byl v nich." Přikázání z perikopy pro 5. neděli velikonoční (J 13,34) zde dostává svůj nejhlubší výraz a příslib naplnění. Prosba z verše 24 je v závěru objasněna: sláva Kristova je oslavou Boží lásky, která má moc činit z lidí nositele lásky Kristovy.

Homiletické podněty:

Boha zde vidíme jako dárce trvalých darů (viz opakující se sloveso dát). Zde se můžeme zamyslet nad tím, co je to být podarován, zda si s tím umíme poradit, a to jak v běžných životních situacích, tak ve vztahu k Bohu.
Myšlenka Ježíšovy modlitby za jednotu jeho následovníků hrála a hraje významnou roli v moderním ekumenickém hnutí. Zde je možné analyzovat vztah mezi záměrem modlitby, lidskou touhou po jejím naplnění a způsobem, kterým se nám to v praxi daří. V dnešní pasáži je obsaženo, z čeho máme vycházet: základem jednoty Církve je povaha Božské jednoty a Boží vykupující moc v Kristu. Ty jsou pravými zdroji jednoty.
Zázrak smíření a obnoveného lidství zažíváme dnes, jako ho zažívala i první církev. V Kristu jsou překlenuty nejhlubší propasti mezi lidmi - mezi Židy a pohany, mezi otroky a svobodnými, mezi muži a ženami, všichni jsou teď jedno tělo (Gal 3, 28). Společenství v Duchu svatém se stalo novou skutečností prožívanou lidmi dříve i dnes. V době, kdy zažíváme války, boje mezi národy, strach, ohrožení neviditelným nepřítelem a vzájemnou nedůvěru, je tu dobrá zpráva, že přes všechny rozdíly kultur, tradic, společenských a politických systémů je tu spojení, někdo, kdo tyto rozdíly stírá. A to naštěstí stále znovu, neboť jak se dočteme, již v první církvi nastaly hned po Letnicích rozbroje (Sk 6, 1), a to ještě nebyla Církev zdaleka tak multikulturní jako dnes!
Církev je tvořena hříšníky a možná je někdy více vidět hřích než milost. Proto nebude na škodu tuto naši dnešní pasáž slyšet vždy znovu a znovu. My sami pak můžeme jen prosit, aby tato Ježíšova modlitba byla v nás vyslyšena, v našich rodinách, sborech, církvích i ekuméně, tak aby svět poznal, co to je vykupující Boží moc. Církev má dnes možnost obrátit svoje ubírání, které po staletí vedlo spíše k rozdělení, a více hledat to společné, na to se soustředit. To by odpovídalo i celkovému globalizačnímu světovému trendu. Dalším motivem je, jakými konkrétními kroky a postupy toho dosáhnout a kde máme své hranice.

(zpracováno s použitím Word Biblical Commentary)

-mš-


Corinne Vonaesch: Velekněžská modlitba

Starokatolická kolekta:

Bože, zázračný ve svém světle,
oslavením svého Syna,
jsi porušil hranice mezi světem tam a tady,
mezi nebem a zemí,
mezi časem a věčností.
Ať s ním překonáme všechny hranice a překážky
a žijeme z jeho Ducha.
Prosíme tě o to skrze něho, Ježíše Krista,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí
na věky věků.