Téma neděle:
Radost z nalezení
Kontext čtení:
Texty napřed rozehrávají to, co znamená být ztracen, být pryč od Boha. Je naznačen také okamžik soudu jako chvíle, kdy vyjevení skutečnosti vzdálenosti od Boha rozklepe i toho nejotrlejšího siláka. Světu je však v Ježíši Kristu dána Boží zachraňující milost. Kristus je zde pro všechny. Je tím, kdo hledá ztracené, ať již oni o tom vědí (jak to ví ztracená ovce) nebo nevědí (zdracené mince). A to ztracené má samo o sobě svou cenu. Když se však dostane zpět do rukou hospodáře (hospodyně), propukne radost a jásání.
2. Text
Jr 4, 11-12.22-28
Prorok zde ohlašuje příchod soudu, zapříčiněný lidem, který se odvrátil od Hospodina.
Ž 14
Tento žalm byl zřejmě ve dvou různých sbírkách. Jejich sloučení (asi pro chrámovou liturgii r. 622) vysvětluje jeho opakování v Ž 53.
Pošetilec nepočítá s Boží přítomností ve světě (v.2). Nebojí se Boha a činí zlo (v.3). I když zlí s Bohem nepočítají, on zůstává Pánem všeho a útočištěm věrných, kterým se zlí posmívají (v. 4-6). Zatvrzelé zlé čeká jednou zděšení: až se objeví před Bohem (v.5). “Jezení chleba” bylo údajně symbolem pro zničení nepřátel (v.4). Žalm končí vyznáním naděje na Boží pomoc věrným, především celému Božímu lidu k jeho radosti.
Žalm cituje sv. apoštol Pavel (Řím 3, 10-12), aby ukázal, že před Bohem jsou všichni lidé hříšníky. Všichni potřebují Kristovu spásnou oběť.
1 Tm 1, 12-17
Apoštol děkuje za to, že dostal sílu ke své službě. Přesto že byl rouhač a svévolník, pronásledovatel církve a násilník, dostalo se mu té velké milosti. Ukázala se ve víře a lásce, která mu byla darována v Kristu Ježíši. Za Boží dobrotu k hříšnému lidstvu patří dík Bohu. Nelze jinak, než Bohu poděkovat. A protože hebrejština nezná slovo “děkuji”, děly se takové věc chvalořečením a žehnáním Bohu (viz např. Ž 41,14; 106,48). I apoštol takto vzdává dík Bohu.
Lk 15, 1-10
1 Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli.
2 Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!"
3 Pověděl jim toto podobenství:
4 "Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?
5 Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena,
6 a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.'
7 Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.
8 Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde?
9 A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: 'Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.'
10 Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání."
Textové souvislosti
Verše 4-10 obsahují dvě paralelní podobenství, směrovaná proti reptajícím (v. 1n). Třetí podobenství ve verších 11-32 má otevřený konec. Trojitou strukturu můžeme nalézt u Lukáše i jinde: 9,57-62; 11,42-52; 14,18-20; 20,10-12. Následující Ježíšova řeč v 16,1 se obrací zpět na učedníky. První dvě podobenství jsou vystavěny zcela stejně. V maličkostech přizpůsobuje Lukáš druhé podobenství lépe svému stylu. Třikrát se mluví o ztrátě a nalezení (ve verších 8-10 jen dvakrát). Jak ztráta, tak nález patří k vyprávění. V obou podobenstvích je obrovská radost vyjádřena svoláním přátel a sousedů. Je zmíněna jak ve vyprávění tak ve výkladu pointy vyprávění.
První podobenství lze nalézt také v Mt 18,12n. Věta “Pravím vám: tak je radost... nad jedním hříšníkem, než nad 99...” není stylisticky lukášovská. Již ji tedy v této podobě přejal. “Nebe” v singuláru je lukášovské, právě tak slovo “spravedlivý” i celá vztažná věta (obojí chybí ve v. 10), a také obrácení hříšníka je pro Lukáše důležité. To ovšem nepasuje k podobenství; neboť ovce není obrácená (narozdíl od syna ve v. 20). Toto napětí ukazuje, že tato podobenství jsou předlukášovská. Větu: “Spravedliví, kteří nepotřebují pokání” lze chápat jako opačnou pozici k těm, kteří se naopak nechají nalézt; neboť to, že právě oni jsou skutečně voláni k pokání, ukazuje Lukáš ve třetím podobenství; právě tam proti “spravedlivým” musí být obhájena slavnost a radost Boha (v. 2. a 32.).
Výklad po verších
1.2 Lukáš hovoří o “samých” celnících a hříšnících proto, aby podtrhl jejich zásadní touhu slyšet Ježíše. Právě tak reprezentují farizeové ty, kteří Ježíše zásadně odmítají. Vyčítají Ježíšovi to, že “jí a pije”, stejně jako v 5, 30 (obě místa jsou pouze u Lukáše), snad proto, že podle Dt 21,20n syn, který se stal “žroutem a pijanem”, má být ukamenován a zemřít. Stejné místo je citováno v jednom textu z Kumránu, jen místo kamenování zmiňuje trest ukřižováním.
3 Celý další text je uvozen jako podobenství. To z něj dělá jednolitý celek.
4 Ježíš klade otázku, která vyžaduje stanovisko posluchačů. Chování pastýře je v protikladu s 1S 17, 20.28. Možná je sem zmínka o opuštění ovcí záměrně doplněna, aby vyniklo podivuhodné chování Ježíše. V židovství je Boží zasazení se za Josefa v Egyptě přirovnáno k muži, který jde za jedním z dvanácti naložených zvířat, které se loudá v pohanském skladišti.
5 Nesení na ramenou by mohlo připomínat řeckou sochu Orfea; tento obraz je však možno nalézt již v 8.stol. před Kristem v severní Sýrii a je nasnadě tehdy, když je potřeba zdůraznit zvláštní starostlivost. Radost, která je plně vyjádřena v 6., 7., 9. a 10. verši, je zmíněna již i zde.
6 Radost oproti očekávání však zde nabere neočekávanou podobu.
7 Výklad odporuje rabínskému vnímání, podle kterého ti, kdo zůstali spravedliví, stojí přece jen výše. To, že jsou spravedliví, zde není zpochybněno, nebudou zatraceni. V řeckém textu stojící slovo “hé” (než, nebo). Je třeba jej přeložit jako “více než”, tak jako v 17,2 nebo v Mk 9, 43 (“Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li...”). Stejně tak tomu rozumí i Mt 18,13 (“A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily.”) Zda ovšem existují spravedliví, kteří se mohou vzdát svého nároku na zvláštní místa v nebi je ale jiná otázka. Podobenství chce být poselstvím o velké lásce Boží.
8 Verš líčí nasazení při hledání, které v tehdejších domech v Palestině nebylo lehké, neboť domy neměly okna. Text se podobá židovskému výkladu: “Ten, kdo zkoumá zákon je jako člověk, který, když ve svém domě ztratí minci nebo náhrdelník, zapálí mnoho světel a lamp, dokud je opět nezíská”; myslí se zde na člověka, kterému studium zákona dodá světlo. Drachma (přibližně = 1 denár) je denní mzda obyčejného člověka a tvoří část věna, které má žena všité do šátku. Zde je radost ještě více vystupňována a je vyjádřena přítomným časem a ne budoucím, jak tomu je ve verši 7.
Shrnutí
Obě podobenství míří k radosti. Je zdůrazněno jak hledání tak i radost, která v intenzitě svého vyjádření překračuje všechno obvyklé. Mladík, který při biblické hodině prohlásil, že ta žena musela být hodně hloupá, protože za pohoštění svých kamarádek vydala nakonec víc, než co našla, má plně pravdu. Ovce se nesnažila a kus zlata už vůbec ne; přesto jsou předmětem radosti. Hříšníkovi zde není otevřena jen skulinka ve dveřích, zde nad ním vypukne v jásotu celé nebe. Lukáš postavil ta podobenství do Ježíšovy situace. Díky tomu nezůstane ten ztracený někým nezřetelným, ale můžeme si představit člověka, který používá nejvýš pochybné obchodní metody (viz 3,13) a všemu náboženskému, co by ho v jeho maloměstském životě mohlo rušit, jde z cesty. Také protivníci nejsou strašná strašidla, ale zbožní, kteří si ukládají velké oběti, aby tak mohli sloužit svému Bohu a teologičtí odborníci (zákonici). Rozhodující však je to, že Ježíš sám je výkladem svých podobenství. Nemluví o nějaké obecné lásce Boha Otce, nevyučuje o Božích vlastnostech, ale vypráví o jeho jednání, které se nyní ukazuje v Ježíšově působení a proto již nyní dovoluje propuknout radosti v nebi. Když Cyril (zemř. 444 po Kr.) vidí pastýře jako Ježíše, 99 ovcí jako anděly, a tu jednu jako lidstvo (21. homilie), věcně nemá nepravdu; přece však Ježíš vypráví to, co se děje v jeho působení, v podobenství, které je ozřejměno na konkrétní situaci, zde na farizeích a celnících.
3. Homiletické podněty:
Toto “dostat se zpět do rukou hospodáře” je skutečnost, kterou v křesťanství označujeme slovem milost. Nám křesťanům a křesťankám se této milosti již dostalo: křtem jsme se “dostali zpět do rukou hospodáře”. Apoštola Pavla tato milost dovedla ke službě. Ztraceného syna v následujícím podobenství (které však již není součástí čtení této neděle) k obrácení a cestě domů za svým otcem. V našich podobenstvích byla tato milost projevená na mincích a ovci příčinou radosti širokého okolí. Nakonec i pokání samo je důsledkem této radosti. V našich životech smí a má být radost z toho, že jsme byli nalezeni, důvodem pro pokání. Taková postřeh lze uplatnit i v konkrétní pastoraci. Začínat zpovědní rozhovory hledáním a vypočítáváním toho dobrého, co jsme prožili a od Pána Boha dostali, vede k opravdové lítosti a pokání, změně smýšlení a jednání.
-td-
Starokatolická kolekta:
Bože, ty miluješ všechny lidi.
Poslal jsi na svět Ježíše,
aby hledal ztracené
a zbloudilé přivedl zpět.
Veď nás po všech cestách našeho života
stále znovu zpět k tobě,
k prameni života. který nepomíjí
Tobě buď čest a sláva skrze Ježíše, tvého Syna
v Duchu svatém na věky věků.