Ženevský žaltář je mistrovský pokus o dobrou věc. Jeho zpracování a sestavení musela být velká dřina. Chtěl bych tedy říci, že si této práce vážím. Na druhou stranu si dovolím několik kritických poznámek:
Ženevské žalmy mají leckdy těžko zpívatelné melodie. Navíc se u nás nezpívají v původním tempu (např. à la breve) – to by jejich zpěv někdy usnadnilo, jindy by však byl vzhledem ke složitosti ještě náročnější.
Některé melodie, které jsou velmi dlouhé (na jednu stránku – např. Ž 51, a přitom to je velice důležitý, nezastupitelný kající žalm), považuji za nevhodné.
Velká snaha o doslovnost podání a zároveň o to, aby se verše rýmovaly, se u některých žalmů stala pastí. Když se k tomu přidá leckde poněkud archaická řeč, mohou být slova žalmu nesrozumitelná a pro mnoho lidé dnes již směšná. (Např. v Ž 40, 4. sloka: „uši jsi mi zprobodal“; slova jako řiď, řeď (rýmuje se s veď) apod.)
Žalmové písně se moc neznají a kazatelé jich málo využívají, i když jsou často šťastnějším podáním toho kterého žalmu (srozumitelnější, melodičtější).
Co je pro mě důležité (východisko):
Žalmy jsou pro nás (při bohoslužbách zvláště) velmi důležité. – Ježíš je citoval nejčastěji. Je v nich takříkajíc shrnuto všechno: chvála a oslava, vděčnost, dík, vyznání vin, vyznání víry, prosba za odpuštění. Tvůrci a zastánci tzv. Limské liturgie podtrhují u žalmů navíc funkci rozpomínání se na Boží skutky a rozpomínání Hospodina (prosba, aby se Hospodin rozpomenul na své skutky a smiloval se i nad námi), a tvrdí, že nejlépe by bylo, kdyby se při bohoslužbách zpívaly jen žalmy a žalmové písně (!).
Žalm tvoří s ostatními texty bohoslužby slova jeden celek (v tradici většiny církví na světě se jedná vždy o oddíl ze Starého zákona, z nějaké epištoly a z evangelia). Ideální by tedy bylo, abychom uměli zpívat všech 150 žalmů, aby kazatel mohl dát zazpívat jakýkoliv žalm, protože jde o to, aby ten který žalm při bohoslužbách prostě zazněl.
Na rovině vlastního modlitebního života je pro mě důležité, že žalmy vyjadřují mnoho věcí za mne – mohu se jimi nechat inspirovat pro modlitbu vlastními slovy, ale také se je mohu modlit, jako by to byla i má slova. (Problém s těmi částmi žalmů, se kterými se nemohu – či jako křesťané nemůžeme – identifikovat, částečně řeší výběr veršů, který se však v našem zpěvníku z pochopitelných důvodů neshoduje se slokami písně. Theologicky tento problém zajímavě pojednává např. D. Bonhoeffer.)
V kontextu osobní spirituality je pro mě podstatné to, že každý žalm má nějakou ústřední myšlenku nebo myšlenkový okruh, nebo je v něm témat rozehráno více. Právě pro určitou myšlenku nebo téma se ke konkrétním žalmům vracíme, „saháme po nich“, protože je v nich něco vyjádřeno lépe, než bychom to vyjádřili dnes my. V tomto smyslu není pak důležité doslovné znění žalmu, ale spíš jeho srozumitelnost. Nebál bych se parafráze či dokonce aktualizace (v Německu s tím udělali dobrou zkušenost – viz např. žalmové modlitby – autor Jörg Zink), i když je třeba být opatrný a nevzdalovat se od původního smyslu textu.
Co s tím/jak na to?
Proto bych si se přimlouval za to, abychom se v naší církvi více učili žalmové písně. V našem zpěvníku a v Dodatku jich máme celkem 41 (!). Také bych si přál, aby další takové písně vznikaly. Myslím si, že by měly být vnitřně konzistentní a že by neměly mít víc než čtyři sloky – pak z nich musí kazatel vybírat (což není vždy snadné, zvláště, když na sebe sloky navazují) a výběr při bohoslužbách ohlašovat (to nebývá vždy kladně přijímáno, navíc se to pak leckdy účastníkům bohoslužeb i varhaníkům plete). Jeden žalm pak může být zpracován např. ve dvou žalmových písních, podle myšlenkových okruhů či témat. Asi je dobré, když je vyjádření poměrně jednoduché a výrazy nejsou příliš poetické („… jak rosa v luh, jenž parnem povad´…“). Takovou velice krátkou žalmovou písní, kterou považuji za velmi zdařilou, je Ebenova „Oči všech se upírají“ (EZ 613, zpíváme ji jako dobrořečení po vysluhování sv. večeře Páně) – jsou to jen čtyři parafrázované verše, ale myšlenka, o kterou jde, je dobře vyjádřena.
Další možností jsou responzoriální žalmy, kterých najdeme spousty nejen v katolické, ale i v lutherské tradici: v Bavorsku se např. zpívají tak, že farář/ka či kantor/ka si odpovídají se shromážděním po verši, přičemž všichni zpívají v gregoriánském žalmovém tónu, společně se pak zpívá antifona, také gregoriánská (na začátku a na konci); něco podobného praktikujeme i v naší církvi ve sborech s lutherskou tradicí, kde se používá bohoslužebný formulář C Agendy ČCE (taktéž ve zpěvníku, str. 822-832), ovšem byl zpěv celého žalmu nahrazen pouhým zpěvem žalmových antifon (farář/ka v dialogu se shromážděním, antifony najdeme v EZ na str. 838-848). Z vlastní zkušenosti bych tento způsob společného předzpěvu žalmů nedoporučoval – bez většího tréninku je těžké se při takovém zpěvu „sejít“ – vždyť předzpěv žalmů (a liturgický zpěv vůbec) má mít tempo podobné přirozeně mluvené řeči, a to má každý z nás jiné.
Proto mi připadá vhodnější to, co se v době po 2. vatikánském koncilu zavedlo v římskokatolické církvi: žalm je responzoriální v tom, že je předzpěvován kantorem/kou (nebo scholou, tedy menším počtem secvičených zpěváků), přičemž shromáždění odpovídá obvykle po dvou verších společnou rytmickou odpovědí (noty zde mají na rozdíl od předzpěvovaných veršů svou hodnotu, i když třeba ne v taktu).
Výhod je hned několik: a) Společná odpověď může (ve skutečnosti ne vždy je) jednoduchá, takže ji po jednom předzpívání kantorem/kou na začátku může celé shromáždění hned opakovat, a to bez nahlížení do zpěvníku (odpadá hledání další písně). Tato odpověď (poté, co ji člověk několikrát zopakoval), se dobře vryje do paměti (uchová se tam i tehdy, když člověk zapomene, o čem bylo kázání). b) Předzpěv žalmu může vytvořit meditativní atmosféru, účastník bohoslužeb se může do žalmu „zaposlouchat“. c) Je možný výběr veršů. Někomu by se mohlo zdát, že není v pořádku, že každý účastník bohoslužeb nezpívá celý žalm. Domnívám se však, že při zpěvu náročnější melodie např. ženevského žalmu se zpívající sestra či bratr může jen stěží plně soustředit na zpívaná slova.
Nevýhodou je snad jen to, že žalm by se pak asi nedal zpívat jako úvodní píseň, jak je tomu zvykem v lutherské a částečně i v reformované tradici.
Pramenů responzoriálních žalmů je více – jsou to vesměs katoličtí autoři: B. Korejs, P. Eben, K. Bříza, J. Olejník. Kvalita je různá.
Za nejlepší variantu zpěvu žalmů při bohoslužbách bych považoval různé předestřené varianty střídat: používat ženevský žaltář (ty zdařilé kusy), žalmové písně i responzoriální žalmy s odpovědí shromáždění.