"Latinská gregorianika v lutherské bohoslužbě?" (Lateinische Gregorianik im Lutherischen Gottesdienst?) - pod tímto poněkud provokujícím názvem vydalo r. 1994 německé vydavatelství při arciopatství St. Ottilien disertační práci protestantského theologa Bertolda Höckera, kterou obhájil předešlého roku na teologické fakultě University Christiana Albrechta v Kielu.
Provokativnímu názvu odpovídá i neméně provokující obsah díla -
B. Höcker se zabývá možností uplatnění tradičního latinského
gregoriánského zpěvu v německých lutherských bohoslužbách, což je
myšlenka poněkud odvážná v prostředí reformačních církví, kde se
bohoslužba v národním jazyce a důraz na zpěv duchovních písní
shromážděním pokládá za neoddiskutovatelný standard, ne-li výlučnou
formu slavení liturgie.
Práce zpracovaná s opravdu německou důkladností (bohatý poznámkový
aparát, rozsáhlé seznamy zdrojů v primárních pramenech a literatuře,
lexikon méně užívaných pojmů) je rozdělena do pěti hlavních okruhů,
jejichž prismatem Höcker reflektuje vztah gregoriánského chorálu a
německé lutherské bohoslužby:
Nejprve je věnována pozornost okruhu historickému: po poměrně
obsáhlé (a hojnými citacemi z Výmarského vydání jeho spisů prokládané)
pasáži týkající se samotného Luthera a jeho (podle Höckerem předložených citací
veskrze pozitivnímu) vztahu ke gregoriánskému
zpěvu následuje retrospektivní pohled na dějiny zpívané liturgie v
lutherském prostředí - nejprve překvapivě pozvolnému prosazování se
čistě německých bohoslužeb na úkor latinských a latinsko-německých (pro
někoho může být překvapivým zjištěním, že Luther sám - ač autor slavné
"Deutsche Messe"
- sloužil až do smrti latinské bohoslužby s německým čtením a kázáním)
do poloviny 18. století, kopírovaný pozvolným úpadkem chorálního zpěvu,
dále pak liturgických hnutí v 19. a 20. století, které mimo jiné
usilovaly i o renesanci zpívané liturgie - "vysokocírkevní"
(hochkirchliche) hnutí F.
Heilera, hnutí za obnovu církevního zpěvu
spojené se jménem W.
Ehmanna, Berneuchen a
Svatomichalské bratrstvo (Michaelsbruderschaft)
a Církevní dílo Alpirsbach, jehož
protagonista F.
Buchholz patřil k
propagátorům tzv. německé gregorianiky (klasických chorálních melodií
upravených pro použití s německými texty). Historická exkurse je
dotažena přes agendy vydávané Lutherskou liturgickou konferencí v 50. letech až k vydání Erneuerte Agende z počátku 90. let, usilující podle
Höckera o návrat k liturgickým formám reformačních časů.
Vývoj v německé lutherské církvi konfrontuje Höcker s dějinami
vědeckého bádání v oblasti gregoriánského chorálu, spojené především se
střediskem v benediktinském opatství Solesmes. Z historické perspektivy
tak poznenáhlu přechází na perspektivu hudebně liturgické vědy o
chorálu.
Na základě moderních semiologických výzkumů srovnává materiály
vytvořené v éře "německé gregorianiky" s originálními chorálními zpěvy
a kriticky zkoumá kompatibilitu německých chorálů s latinskými ve
světle logogenického utvářecího principu vyjádřeného nejstaršími
neumatickými zápisy gregoriánského chorálu. Zjišťuje, že německé zpěvy,
vzniklé převážně na základě starší interpretační teorie chorálu, která
nebrala do úvahy rozhodující roli textu, nepracují zcela šťastně s
výrazovými prostředky svých latinských předloh - problém je
demonstrován na příkladu Buchholzovy německé úpravy graduale Laetatus
sum
(GT 366n), která na téměř dvaceti místech vykazuje prohřešky proti
hudebně-textové korelaci originálu a usvědčuje Buchholze z neznalosti
logogenického principu, jen na ojedinělých místech správně tušeného. Na
základě analýzy dostupného materiálu vyjadřuje Höcker skepsi ohledně
možností vernakularizace gregoriánského repertoáru (s výjimkou
nejjednodušších zpěvů), kterou shrnuje Lutherovou větou: "Žádný německý
text pod latinskými notami!" (kein deutscher Text unter lateinische
Noten!). Německá řeč podle Höckera není vhodná pro chorál, více vyhovuje
duchovní písni.
Vycházeje z uvedených výsledků formuluje Höcker "kacířskou"
myšlenku: nebylo by možné vrátit do lutherských bohoslužeb gregoriánský
zpěv v původní, tedy nepřeložené, latinské podobě? Nejprve otázku
diskutuje z pohledu liturgické teorie - v lutherské bohoslužbě
nachází velké množství styčných míst s gregoriánským repertoárem a
navrhuje různé varianty jeho využití v kombinaci se stávajícími
zpěvními formami lutherské bohoslužby obsaženými v německém
Evangelickém zpěvníku (EKG). Otázce jazyka nepřikládá nějak zásadní
důležitost - žijeme v době kopírek, tiskáren a počítačů a drtivá
většina obyvatelstva je gramotná - není tedy problém vyrobit potřebné
množství překladů, které by účastníci měli v ruce.
Svoji argumentaci ve
prospěch této myšlenky podepírá i empiricky - na základě výsledků
ankety mezi účastníky bohoslužeb, ve kterých jím vedená gregoriánská
schóla chorální zpěvy prováděla. Výsledky ankety jsou podle Höckera
ohromující: na přímou otázku: "chcete chorál v německé nebo latinské
verzi?" se ze vzorku asi jednoho tisíce respondentů 92,56% vyslovilo
pro latinskou verzi
a jen 7,44% pro německou. Zbylé anketní otázky se týkaly např.
potřebnosti překladu (95% pro), aktivní účasti na zpěvech (41,57% pro,
58,43% proti) příležitostí, při kterých by rádi slyšeli gregoriánský zpěv
(71,52% při bohoslužbách, 27,08% jen v koncertním provedení). Zajímavá
byla také otázka, co vlastně posluchači v gregorianice hledají -
převažovaly "subjektivní" přání (klid - 63.89%, meditace - 53.67%,
krása - 45.14%, modlitba - 32.74%) nad "objektivními" (stáří a tradice
31.94%, církev - 9.72%, slova Bible - 9.72%).
Posledním prismatem, kterým Höcker otázku latinského chorálu v lutherské
bohoslužbě nazírá, je hledisko systematicko - eklesiologické. Zde
konečně přichází ke slovu (jak by řekl Barth) theologie kath' exochen.
Východiskem je reformační pohled na církev jako na "skrze slovo Boží založené
společenství věřících" (durch das Wort Gottes begründete Gemeinschaft der
Glaubenden - cit. dle Kirche dogmatisch
W. Härleho). Klíčový pojem slova Božího se objevuje i v diskusi o
podstatě gregoriánského chorálu - unikátní spojení Božího slova a tónu,
slovo, které je na prvním místě, předurčuje chorál, aby se stal pravzorem
ostatního umění; analogicky k augustinovské definici svátostí jako verbum
visibile označuje Höcker gregoriánský chorál výrazem "verbum
cantabile". Dále je zpracována problematika chorálu z různých úhlů pohledu
na církev:
- "communio sanctorum" - gregoriánský chorál organicky
vychází z židovských a prvokřesťanských liturgických forem a odkazuje
tak k dějinné kontinuitě Božího lidu.
- "notae ecclesiae" (známky (pravé) církve) - zde se vychází z Lutherova spisu "O koncilech a církvích" (Von Konziliis und Kirchen, WA 50:628-642) z r. 1539, kde je vypočítáno následujících 7 známek církve: kázané Boží slovo, křest, eucharistie, úřad klíčů, další církevní úřady, modlitba a veřejná chvála a díkčinění Bohu a svatý kříž. Gregorianika podle Höckera patří do kategorie "veřejné chvály Boha" a může být tedy považována za známku církve.
- Nábožensko psychologický a pastorálně theologický pohled - Höcker pracuje s pojmem "stínové církve" (vypůjčeným od pastoralisty Ch. Morgenthalera) - "náboženské tradice, která zachovává a kompenzuje to, co bylo v tradici protestantských církví upozaděno, vytlačeno a potlačeno, potřeno a vymýceno". Teologie se nemůže vyhýbat zájmu o tuto oblast "stínové církve", chce-li uchopit náboženskou zkušenost člověka v její celistvosti. Do sféry "stínové církve" patří (v protestantském prostředí) přirozeně i gregoriánský chorál, bez jehož alespoň stínové přítomnosti ztratí "německá gregorianika" (a dle mého mínění to lze zobecnit na jakoukoliv zpívanou liturgii) své opodstatnění vlivem jednostranné tenze směrem k lidové duchovní písni. Jiným nábožensko-psychologickým aspektem chorálu je archetypální síla jednoduchého jednohlasého zpěvu, která navozuje ovzduší důvěry a bezpečí (Höcker odkazuje na náb. psychologa H. J. Fraase, který se zabývá první dětskou zkušeností mateřského hlasu). Posledním hlediskem je schopnost chorálu vytvořit prostředí pro meditaci, což je (jak upozorňuje na základě empirického výzkumu) hlavní přínos, který od chorálu očekávají návštěvníci bohoslužeb.
V závěru práce autor stručně rekapituluje závěry jednotlivých okruhů a navrací se k původní otázce po přípustnosti latinské gregorianiky v lutherské evangelické bohoslužbě. Odpovídá na ni optimisticky a se smyslem pro efekt, pouhou změnou interpunkce na konci otázky v nadpisu: Lateinische Gregorianik im Lutherischen Gottesdienst! - "ano, latinská gregorianika v lutherské boholsužbě!"
Je pochopitelné, že Höckerovy odvážné a neotřelé vývody vzbudily mezi zainteresovanou veřejností živý ohlas, z tradičního církevního prostředí převážně kritický (viz např. recenze Joachima Stalmanna). Höckerovi bylo vytýkáno, že klade příliš velký důraz na empirické argumenty, že vzorek zkoumaných osob není reprezentativní (převaha mladších respondentů prý dává tušit jeho hlavní zdroj mezi kielskou univerzitní mládeží, což se průřezově nekryje se vzorkem průměrného členstva evangelické církve), že "konzumní" zájem o gregoriánský chorál nemá co do činění s z dnešního pohledu správnými interpretačními teoriemi a že autor příliš unáhleně odsoudil německé verze chorálu (což kritik dokládá spoluúčastí významného znalce chorálu - Höckerem na několika místech citovaného - G. Joppicha na přípravě hudebního materiálu pro Erneuerte Agende).
Z mého pohledu je možné polemizovat na mnoha frontách jak s autorem samotným, tak i s jeho kritiky. Prostředí německé lutherské církve je, pravda, poněkud odlišné od "reálného protestantismu" v zemích Koruny české, existují však mnohé postuláty zobecnitelné nejen na celé protestantské prostředí, ale i na prostředí křesťanských církví vůbec.
Autor práce dle mého názoru nerozlišuje příliš výrazně samotný logogenický utvářecí princip chorálu, vzniklý v židovském synagogálním prostředí a zobecnitelný na prakticky jakýkoliv jazyk, a jeho konkrétní realizaci v latinské gregorianice. Klade vedle sebe pouze možnosti originální latinský zpěv vs. nepodařené vernakulární adaptace, které nikdy nedosáhnou plné výrazové síly původního gregoriánu. V tomto bilaterálním porovnání je logické, že z něj musí vítězně vyjít latinská přeloha. Existuje však i možnost přijmout skutečnost logogenické podstaty chorálu jako výzvu, jako rukavici hozenou skladatelům soudobé liturgické hudby, aby vybočili ze zaběhlých schémat tvorby (tradiční formy jako písně, kantáty apod. či koketování s generačními žánry) a pokusili se v prostředí současné církve a za pomocí současných hudebních prostředků vytvořit hudbu na zmíněných principech chorálu, o kterém římskokatolické dokumenty právem říkají, že je hudbou "církvi vlastní". Dlužno ovšem podotknout, že uskutečnění této možnosti je závislé na působení příslušných osob v církvi (a ta tak zůstává víceméně hypotetickou), kdežto autor vychází z dané situace a již existujícího materiálu, který je k dispozici.
Nesdílím také příliš autorův optimismus ohledně řešení otázky jazyka rozmnožováním překladů. Ne že by to nebylo technicky možné, překlady jsou však jakýmsi východiskem nouze a zprostředkovávají posluchači text na úrovni vět a větších celků, nikoliv na úrovni jednotlivých slov - což je však důležité pro porozumění chorálu, který často ve své struktuře s konkrétními slovy pracuje pro vyjádření zvěstných myšlenek. Přiměřený by byl překlad interlineární, tam by však zase bylo obtížné sledovat smysl textu jakožto celku. Musíme tedy shrnout, že alespoň elementární znalost jazyka,ve kterém je zpěv napsán, je pro chorál důležitá i v případě, že by byl k disposici překlad.
Obtížnou je otázka po relevanci autorem nabídnutých statistických
dat.
Má-li se reflektovat jejich souvztažnost k členské základně
evangelické církve, musíme dát asi za pravdu kritikům, byť jsou
německé lutherské církve liturgičtější a k uplatnění umění
v bohoslužbě otevřenější, než majoritní protestantské prostředí
u nás. Höcker však (a zde je otázkou do jaké míry vědomě či nevědomě)
odkryl jiný problém a tou je oslovitelnost určitého segmentu církve
tradičními bohoslužebnými formami a projevy zbožnosti. V dynamicky se
měnící společnosti se spoustou podnětů na straně jedné a mnohými zdroji
frustrace na straně druhé se mění také spiritualita a duchovní potřeby
lidí. Hlad mladší generace po klidu, prostoru pro meditaci a modlitbu a
po krásnu v bohoslužbě je v prostředí "církve slova" možná překvapivým,
z širšího pohledu však logicky očekávatelným důsledkem vývoje v církvi
i společnosti. Ukazuje se, že unifikovaná "evangelická zbožnost" je
utopickou chimérou a že hledání Boha nezatížené předsudky se nevyhýbá
ani sférám, které byly v konfesně rozděleném světě pro jednu stranu
tabu. Uvedu osobní zkušenost, podobnou zkušenosti autora práce: vedl
jsem pěvecký sbor složený převážně z mladých členů ČCE, ale otevřený i
jiným zájemcům. Vedle dalšího repertoáru jsme se věnovali také
gregoriánskému chorálu a bylo zajímavé, že při předložení latinské a
počeštěné verze se členové souboru vyslovovali také spíše ve prospěch
originálu. Höckera samotného jakožto mnohostrannou osobnost lze přitom
těžko podezírat z omezeneckého fachidiotismu a staromilectví (zabývá se
m.j. i otázkami mládežnických generačních žánrů - techno, punk atd. - v
církvi, problematikou homosexuálních vztahů a jinými sférami, které
bychom z pozice většinové církve označili spíše za "progresivní") a také
jeho práce o chorálu ukazuje na možné slepé skvrny tradiční i soudobé
protestantské optiky.
S tím souvisí i nejednoznačná otázka "konzumního" a "módního" zájmu.
Je pravda, že nahrávky gregoriánského chorálu (či v horším případě jeho
remixy s jinými hudebními styly) se poměrně často objevují u prodejců
tzv. relaxační hudby pod různými obskurními názvy typu "NewAge Esoteric Gregorian Ceremonies"
apod. Zde se využívá pouze uklidňujícího efektu vokální diatonické
melodie daného akustickou jednoduchostí intervalů a přirozeností
lidského hlasu; poselství textu je nepodstatné. Přitom z hlediska
liturgického, kde je text určujícím činitelem, je tomu právě naopak,
hudební materiál je druhořadý, řeckou diatoniku může klidně nahradit
orientální mikrointervalový systém nebo dodekafonie XX. století. Je ale
otázkou, zda sekundární vlastnost (zde diatonizaci chorálu při vstupu
do antického kulturního prostoru) lze šmahem pokládat za nedůležitou.
Práce se slovem má jistě prioritu, pokud však zastáváme celostný pohled
na člověka
neredukovatelného na pouhý rozum, můžeme vnímat i důležitost
nonverbálních atributů liturgie, ke které patří i tónový materiál její
hudební složky. Touha po prostředí pro usebrání a rozjímání tak může
být i z hlediska theologické antropologie zcela legitimní -
"barthiánská" paranoia proti čemukoliv, co vychází z náboženskosti
člověka je sice dosud dominantním postulátem protestantské theologie
XX. století, její vyústění do (de facto) neofeuerbachismu ("Bůh jako
šifra", "nenáboženská víra" jako synonymum pro humanistickou
angažovanost) však dnes ukazuje jisté jednostranné "přestřelení" a
otevírá dveře pro nové promýšlení alternativních pojetí křesťanství
jako je rehabilitace otázky
náboženské zkušenosti nebo hledání "katolické substance" církve u P.
Tillicha. Podobně jako je v augustinovském vera religio
náboženská potřeba člověka legitimní a je jen otázkou, zda dojde
naplnění v pravém Bohu či v jeho falešné imitaci - v idolech, můžeme
říct, že i "konzumní" hlad po duchovnu může být projevem skutečného
deficitu, problém se pak posunuje do roviny jeho saturace. Pak je
potřeba rozlišit zdravý pramen vyvěrající z autentické tradice
křesťanské víry a církve od jeho laciných, povrchních a
zkomercionalizovaných náhražek.
Celkově se dá ke knize Bertolda Höckera říci asi to, že třebaže o
některých
jednotlivostech je možno polemizovat či je interpretovat
odlišným
způsobem, přesto se autor dotkl citlivého místa nejen v liturgické
hudbě a bohoslužbě vůbec, ale i v otázce sebepochopení církve, jejího
nakládání s vlastní tradicí a schopnosti účinně odpovídat na duchovní
potřeby současného člověka. I když plošná penetrace latinské
gregorianiky do evangelických bohoslužeb je (minimálně v našich
podmínkách) nereálnou vizí, nemizí tím dluh protestantismu vůči
monumentálnímu syntetickému směru liturgické hudby, organicky
vyrůstajícímu z prvokřesťanských bohoslužebných forem a pevně
posazenému na kořenech židovské synagogální a dost možná i původní
biblické liturgie. A tento dluh protestantismu je o to větší, že on sám
si do svého štítu vytkl biblické slovo Boží a péči o jeho
nezkreslenou interpretaci. Už z tohoto titulu by se měl vážně zabývat
dědictvím liturgického zpěvu, kterému právem náleží titul "verbum cantabile".
--
Bertold Höcker, Lateinische
Gregorianik im Lutherischen Gottesdienst?
Dissertationen / Theologische Reihe; Bd. 69
EOS Verlag Erzabtei St. Ottilien, 1994
Zugl.: Kiel, Univ., Diss., 1993
ISBN 3-88096-732-6