Konfirmace

Konfirmovat znamená potvrdit. Třeba výsledky lékařského vyšetření (jak na tom pacient je). Nebo let letadlem (že cestující poletí) nebo platbu v bance (že chci opravdu zaplatit). V protestantských církvích to znamená potvrdit křest nebo přiznat se ke křtu, o který požádali rodiče na základě své víry. Tehdy bylo dítě moc malé, aby rozhodlo za sebe.

Konfirmace je příležitost vyznat vlastní víru, převzít odpovědnost za svůj duchovní život (růst ve víře) a stát se vědomě součástí společenství na základě uváženého a svobodného rozhodnutí. Když člověk dospívá, přebírá odpovědnost sám za sebe. A konfirmace je takovým okamžikem ve vztahu k Bohu, kdy se mladý člověk sám za sebe rozhodne, že chce z Boží lásky žít a svědčit o ní – a nestydí se za to. Konfirmace je důležitý krok k samostatnosti, rozhodnutí, které ovlivňuje život – tomu by děti mohly rozumět.
Jejím dalším významem je představení konfirmandů společenství sboru, které je přijímá mezi sebe jako členy. Zpravidla ukončuje výuku náboženství a umožňuje vstup do mládeže. V některých sborech je spojena s prvním přistupováním k večeři Páně. Konfirmace se tak pro mnohé stává ritem přechodu do dospělosti.

K rozhovoru o smyslu konfirmace se dobereme zřejmě tehdy, když se konfirmační slavnosti s dětmi účastníme. Prostor se otevírá tam, kde je tématem křest. Nebo když se dostaneme ke vzpomínkám a fotografiím a mluvíme o osobním vztahu k Bohu.Účast na konfirmaci dává možnost komentovat jednotlivé prvky – konfirmand mluví sám za sebe, vzkládání rukou s přímluvou utvrzuje víru, podáním ruky s presbytery se stává konfirmand členem sboru, konfirmandi jsou pozváni k večeři Páně, mládež zve konfirmandy mezi sebe. Konfirmandi se aktivně účastní bohoslužeb. Atmosféra bývá slavnostnější, což podtrhuje důležitost situace.

U tématu křtu bych se zastavila. Někteří stávající konfirmandi ani vlastně nevědí, co křest je a proč je rodiče ke křtu přinesli nebo sami ani při křtu konaném v rámci bohoslužeb nikdy nebyli. Proto záleží na nás, rodičích, abychom se svými dětmi mluvili: proč jsme je nechali pokřtít, o čem jsme před křtem s farářem mluvili, jak jejich křest probíhal (k tomu pomáhá vytáhnout fotografie, křestní svíci, někde i křestní krabici se vzkazy), kdo je jim kmotrem a proč zrovna tohoto kmotra/kmotry rodiče vybrali. Pokud děti pokřtěny nebyly, můžeme s nimi mluvit o našich důvodech a třeba o tom, zda byli do sboru jako malí uvedeni. Konfirmace je potvrzení křtu, proto je dobré o křtu mluvit ve všech možných souvislostech.

Podobně je dobré mluvit o večeři Páně. V mnoha sborech se stále drží, že poprvé se k večeři Páně přistupuje právě po konfirmaci (přestože konfirmace není pro účast na večeři Páně podmínkou!). Vysluhování večeře Páně při konfirmaci je nasnadě – svátosti mají v životě křesťana své nezbytné místo. Mluvit můžeme o tom, proč je účast na ní pro nás důležitá a co pro nás znamená, kdo je k ní zván, co je oběť a odpuštění…
Jako téma společného rozhovoru se nabízejí i vzpomínky na vlastní konfirmaci, které mohou dětem poodkrýt, jak jejich rodiče chápali svůj přechod od dětství k dospělosti víry, jakou roli tu hrála modlitba, Bible, společenství sboru, rodina, farář; co vlastně pro nás znamená samostatnost a odpovědnost ve víře; jestli je konfirmace vždycky zárukou dospělosti. Můžu dítěti povídat, jaké to je žít ze vztahu k Bohu, ale jednou přijde okamžik, kdy se bude rozhodovat samo. K předkonfirmační přípravě a konfirmaci pak určitě patří i naše rodičovské modlitby.