V roce 1982 se konalo generální shromáždění Světové rady církví (SRC) v Limě, hlavním městě Peru (stejné shromáždění se konalo naposled v Harare v Africe). Zároveň zasedala komise pro víru a církevní řády SRC, a sice asi 40 km od Limy, v nějaké katolické budově. Bylo tam asi sto účastníků v deseti pracovních skupinách a mezi nimi bylo i deset římsko-katolických theologů. Zabývali se tématy křest, eucharistie a úřad. To, že se dohodli, považovali mnozí za zázrak, za důkaz toho, že tam vál tam duch svatý, což prohlásil místopředseda komise Tillard, dominikán z Kanady. Kupodivu tam docházeli ke spoustě konsensů. Na konci slavili společně eucharistii, podle formuláře Lima I. Ti, kteří tam byli, dojatě vyprávějí o atmosféře, která tam vládla. Já jsem měl možnost setkat se s německým evangelickým theologem jménem Klaus Meyer zu Utrup, který je jedním z theologů limské anafory, byl od počátku u toho. (V Heidelbergu jsem k němu chodil na seminář právě o Limské liturgii.) Spolu s jiným Němcem, salesiánem jménem Michael Jungo vydali knížku, ve které je jednak otištěná celá Limská liturgie se vším všudy (i s notami, ale německy), a jednak je tam pasáž o theologii celé Limské liturgie i její anafory. Klaus Meyer zu Utrup zde píše i o tom, za jakých okolností tato litugie vznikala (v.v.). Nepíše zde však detaily, např. zda katolíci přijímali. Ale jednoznačně byli u toho a měli rozhodné slovo. Limská liturgie, kterou tedy vypracovala ona komise pro víru a řád SRC, se chytla u členů ÚV SRC (Zentralausschuss) natolik, že jeho zasedání v Ženevě v říjnu 1982 končilo slavením podle formuláře Lima II, rovněž za pohnuté atmosféry. V roce 1983 se slavila Limská liturgie na GS SRC ve Vancouveru. Otázka intercommunia je vůbec velmi zajímavou. My se totiž setkáváme s tím, že se na oficiální linii ekumény intercommunio spíše netrpí - avšak na shromážděních SRC, kde jsou přítomni i římští katolíci, se společně slaví už od roku 1954. Události kolem Limy však nastartovaly touhu po společném slavení eucharistie, která se do té doby se moc neprojevovala. Všechny tehdy hodně oslovilo pojetí církve jako společenství poutníků a s tím spojené slavení eucharistie jako posila na cestě k jednotě.
Teologické pozadí
Pro theology, kteří stáli u zrodu Limské liturgie, bylo důležité nejen důkladné studium Bible, ale i dobového pozadí, církevních otců a také pozadí židovské tradice, ve které žil Ježíš. A to společné, co na těchto polích znovuobjevili, se nezakotvilo pouze v theologických pojmech, ale společně se to také přináší Bohu v modlitbě, ve službě Slova i svátostí. Hlavním tvůrcem Limské liturgie je Max Thurian, bratr z Taizé, který má za sebou kromě pečlivého studia starocírkevní tradice i vlastní žitou zkušenost z původně protestantské komunity, která se přijetím římskokatolických bratří stala později ekumenickou.
Studium zmíněných pramenů vedlo tvůrce k celostně-biblickému pojetí eucharistie, které se zakládá na tom, že Ježíšova poslední večeře byla součástí židovské slavnosti Paschy s těmito různými modlitebními prvky: žehnání chleba a vína, připomínání Božích spásných činů, chvála a vyznání důvěry v prosebné modlitbě. Proto také slavení eucharistie v prvotní církvi sestávalo z díkčinění a připomínky Božího spásného činu v Ježíši Kristu, v Jeho utrpení, smrti a vzkříšení.
Klaus Meyer zu Utrup navazuje ve svém pojetí a rozboru LL na strarozákoníka Clause Westermanna a jeho "Základní biblické linie Božího jednání". Ve slavení eucharistie se totiž spojují dvě linie - stálé jednání Stvořitele v Jeho žehnání a Boží zasahující jednání v Jeho spáse darované v Ježíši Kristu, a sice tak, že tyto dvě linie směřují k naplnění v Božím království , které je zpřítomňováno skrze Ducha svatého. Podkladem pro toto dynamické pojetí je tzv. struktura dialogu mezi Bohem a člověkem, kterou Klaus Meyer zu Utrup nazývá "Biblické hlubiny" a kterou převzal od Westermanna.
První schéma
Tu ukazuje naše (Utrupovo) první schéma: V dějinách spásy probíhá takovýto proces, koloběh modlitby. Bohu jsou připomínány jeho dřívější skutky spásy - o to se opírá modlitba. Člověk připomíná Bohu Jeho skutky záchrany a "navrhuje": "I s námi bys to tak mohl udělat." (např. Žalm 126) Hlavní je proud od boha k člověku - to je objektivní: Bůh vyslyšel modlitbu, vysvobodil. Člověk odpovídá Bohu na různých rovinách, které od sebe dělí vzdálenost mezi radostí a utrpením. Buď odpovídá v nářku či v prosbě o záchranu, nebo odpovídá ve vyprávěcí chvále - to je děkovný žalm, ve kterém je Bůh je upomínán na to, co dobrého nám prokázal (např. Ž 30,12). Z toho se odvíjí zvěstování bližnímu (potažmo sboru, sr Ž 66,16). Toto vyprávění o božích skutcích jsou vlastně kořeny kázání. A to je integrální součástí eucharistie. Slyšená chvála vchází i do nářku trpících jako vyznání důvěry. Probouzí se tak důvěra k Bohu (a to jde v eucharistii) i vůči společenství (a jen tam lze eucharistii slavit).
Druhé schéma
Podle mého nápadité a srozumitelné je druhé schéma (s křížem uprostřed) - ukazuje, jak se v eucharistii, ve slavení eucharistie spojuje stálé jednání Stvořitele v žehnání stvoření se zasahujícím Božím jednání v záchraně skrze Krista (rovina spasení, vykoupení). Vidíme zde právě ony dvě linie: horní - záchranné skutky Boží, dolní- linie Božího žehnajícího jednání. Volně se tam promítá to, co jsme slyšeli před tím. To, že Bůh vyslýchává, je jedna rovina, to druhé je to, jak Bůh zasahuje svými záchrannými skutky. Když se na to podíváme chronologicky, jak se to promítá do Ježíšova příběhu, je to vše to, co nalezneme v eucharistické modlitbě. Důležitá je součást starozákonní (asi díky Westermannovi). Na té horní linii Božích skutků spásy vidíme Paschu a Exodus. Pak se to blíží ke Kristu. Shora přistupuje Ježíšovo božství, probíhá inkarnace. Z dolní linie přistupuje to, co je lidské. Marie jde do toho, přijme Ježíše (Syn Marie, Syn Davidův). Dále sledujeme události z Ježíšova života - nasycení zástupů, hostiny s celníky a hříšníky. Následuje Ježíšova poslední večeře. Podle této theologie změnil Ježíš na té hostině to, že poukázal na svou smrt a vzkříšení. Na rovině požehnaného, stvořeného, je to, co se dělo - žehnání chleba a vína. Pak přijde Ježíšova smrt, Jeho Tělo a Krev. V Ježíšově příběhu to pokračuje dál vzhůru. Ještě tady na zemi s učedníky slaví eucharistii v Emauzích (večeře Páně) a na břehu Genezaretského jezera (snídaně Páně). To už je okamžik vzkříšení a nanebevstoupení - část Krista se jakoby vrací zpátky - dogmatici, pomozte mi. (Utrupovy šipky chápu jako vektory.)
Hostina smlouvy ve SZ je na horní linii výškově na stejné rovině jako slavení hostiny dnes. Lima si totiž uvědomuje, že slavení dnešní eucharistie je něco jiného, než co slavil Ježíš. Ale zároveň je to na té rovině od Boha k člověku. To On nás zve k eucharistii. (Zde jsme u toho kolečka "slavení hostiny dnes".) Na té rovině božích skutků je to 1. památka, anamnéze (do minulosti) a 2. předjímání (do budoucnosti). K tomu je zapotřebí ducha svatého, proto Ho vzýváme v epiklézi. Všechno směřuje k trůnu Beránkovu. To je ta koruna. Společenství se nachází mezi dvěma rovinami. Stvoření se stává novým stvořením: je to ještě tady, ale už se to stává novým stvořením. Proto v této anafoře také nalezneme ono žehnání plodů země a lidské práce.
Třetí schéma
A konečně se dostáváme ke třetímu schématu (s dvojitou vlnovkou uprostřed). Toto zu Utrupovo schéma odkazuje k Limským článkům o eucharistii 4-8 a 11 a 19 ("Dění v hloubce situace před Bohem"). Slavení eucharistie se děje v dialogu s Bohem - to je jasná návaznost na židovskou paschální liturgii: Díkčinění - připomenutí, že Bůh jednal, obdařil stvořitelskými dary; oběť chvály - opět Anamnéze Božích spásných činů (součástí jsou slova ustanovení); Epikléze - Prosby za příchod (naplnění) Božího království. Kristus stojí ve středu tohoto dialogu: obrací se spolu s námi k Otci a skrze DS se obrací k nám.
Předpokladem eucharistie je to, že je to dar. Proto od Boha Otce k nám vede hlavní linie. Duch svatý to činí možným. Proto je tu epikléze nad společenstvím (šipka směřující ke sboru) a nad dary (elementy; šipka směřující ke Kristu, který je přítomný skrze chléb a víno, které se nám stává Jeho tělem a krví). Duch svatý naplňuje zaslíbení slov ustanovení a skutečně pro nás zpřítomňuje při eucharistické hostině ukřižovaného a vzkříšeného Krista. V tomto smyslu porozuměli učedníci porozuměli slovům ustanovení takto: "Čiňte toto v modlitbě, aby na vás otec pamatoval, pro mou oběť, pro vydání mého těla a krve pro vás." Ve středu je Kristus. Ten směřuje do sboru, který přijímá chléb a víno, resp. Kristovo Tělo a Krev. Nalevo od středu je přímluvné dění velekněze Krista. Od sboru jde zpět oblouk radostné či útrpné odpovědi (viz první schéma). V ní se odpojuje linie zvěstování slova k bližnímu a přes kázání se vrací opět do oné oběti chvály. Kázání je zde nedílnou součástí eucharistie, vzájemně se to prolíná. Aspekty, které mají být v eucharistii obsaženy (přítomny), jsou tu shrnuty v pěti bodech: 1. přinášení darů (děkovná modlitba nad chlebem a vínem), 2. chvála - památka - anamnéze (Bohu jsou připomínány Jeho skutky spásy, to zahrnuje i slova ustanovení), 3. epikléze, 4. přímluvy (v LL je rozšířené Memento, moment solidarity je zde dost výrazný) a 5. prosba za příchod Božího království (ústí do závěrečné doxologie).
Oběť poslušnosti v každodenním životě (šipka napravo od sboru) je to, co sbor dělá kromě toho, že chválí a slaví. Na tomto grafu je vidět (tak to také Limský dokument o eucharistii postuluje), že eucharistie je centrální akt církevní bohoslužby (což někteří ČCE teologové popírají). Památka/Anamnéze - připomínání Božích činů spásy v anafoře se vzájemně podporuje se zvěstováním Slova (slavení eucharistie obsahuje nedílně zvěstování Slova). Kázání je něco, co podporuje anamnézi vůči Bohu, je to nedílná součást slavení eucharistie. Je to tedy jiné pojetí než to, které známe, o dvou těžištích bohoslužby - Slovo a svátost. Domnívám se, že obsahy LL nalezneme i v tradičních anaforách. Otázkou pro mě je, nakolik si to Klaus Meyer zu Utrup potřeboval potvrdit evangelickou hermeneutikou. Jistě je však třeba ocenit některé důrazy, v jiných anaforách nevýrazné nebo potlačené.
Především je to vědomě trinitární přístup k eucharistii: Otec, primární pramen a konečné naplnění eucharistického dění. Syn Boží, který se stal člověkem a skrze kterého je všechno dokonáno, je jeho živým centrem. Duch svatý jako nesmírná síla lásky toto dění umožňuje a dále činí účinným. Při slavení eucharistie tedy probíhá díkčinění Otci, připomínání Krista a vzývání Ducha svatého (LL podtrhuje důležitost dvojí epikléze). Role Krista jako prostředníka zachována. Kristus Hostitel je ten, který dává, a zároveň ten, který je dáván.
Za pozornost stojí vnímání reálné přítomnosti Kristovy: je živá a jednající. Dokument se vyhýbá pojmům jako transsubstanciace, transsignifikace apod. a koncentruje se na centrální význam a zkušenostní aspekt eucharistie ve smyslu reálné přítomnosti Kristovy v této svátosti.
Výrazným rysem LL je též důraz na vykoupení (které je "účelem", "cílem"), kosmická šíře a eschatologické nasměrování.
K recepci limského dokumentu o eucharistii:
Církve, kterých se to týká, všeobecně souhlasí s trinitárním důrazem. Ohlasy jsou především z nám nepříliš známých církví (ekuména dává hodně prostor těm, kteří jinak nejsou moc slyšet, 3. svět apod.) - např. lutheráni z Rumunska jsou spokojení s tím, že se dostává ke slovu i dílo stvoření a smíření, naplnění a vykoupení. Lze pozorovat vděčnost a velkolepost, s kterou se reformované církve "nechaly obohatit různými katolizujícími pohledy" (jejich vlastní citace). Baptisti říkají, že LL je "osvěcující pro jejich víru". "Takové obsahy v našem zvěstování ovšem vůbec nejsou." Švýcaři - díky Limě objevili motiv smíření, eschatologickou a kosmickou dimenzi slavení VP (!). Některé reformační církve si stěžují, že je zde málo zdůrazněn motiv odpuštění. Některým schází označení "hostina Páně" (Herrenmal - důvodem je přesvědčení, které vládne v ekuméně: "Pryč s patriarchalismem!"). Svobodným církvím přijde, že to, že se eucharistie stává centrálním prvkem, ohrožuje centrální prvek bohoslužby slova. Holanďani říkají, že z LL by si všichni měli vzít příklad. Anglikáni oceňují trinitární vyváženost a integrovaná oběť chvály. Celkově vládne spokojenost s tím, že Kristu zůstává zprostředkovatelská role. Některé reformační církve se obávají, aby se z díkčinění nestal skutek církve. Pravoslavní jsou spokojení s epiklézí. Metodisti pochopili, že epikléze je důležitá. Typicky pravoslavné je to, že Kristus se nemůže objevit nikde, bez přítomnosti Ducha. Pro lutherány je zase typické, že se Duch svatý nemůže objevit bez Slova (asi bez Logu a jeho slov - interpretace Cecílie). Lutheráni si pochvalují vnímání centrálního tajemství víry, ale chtějí, aby tam bylo "v" "s" a "pod" způsobou. Rumunští pravoslavní se domnívají, že dokument o eucharistii se odděluje od ekonomie spásy, tím, že dílo spásy JK je jedinečné, ale může být protáhnuto tím, že je opakováno. Eucharistie má být stálým zpřítomňováním celých dějin spásy. V pravoslaví je totiž anamnéze velmi dlouhá, protože se tam říkají celé dějiny spásy. Katolíci oblibují theologii kříže a oběti (odpovídá katolickému porozumění). Těší je to, že zpřítomnění je vyznačeno s tím eschatologickým důrazem: toto je smlouva nová a věčná. Evangelická lutherská církev z Holandska má námitku k čl.14 - úřad Ducha svatého se prý přeceňuje na úřad zprostředkovatele, místo aby to bylo dílo Kristovo. Duch sv. se stará o reálnou přítomnost Krista. Lima vnímá, že je nezbytný k tomu, aby se naplnila slova ustanovení. Ale to je podle nich přeceňování. To, že se to naplní, není určeno ani úřadem, ani duchem, ale SLOVEM. (A to jsou luteráni.) Poukazují na čl. 18 - a připojují citaci ze své vlastní epikléze: "Sešli ducha do našich srdcí, aby v nás rozvinul víru a připravil nás na správné slavení památky našeho vykupitele." Švýcarů se LL dotkla tak, že uvažují o slavení VP každou neděli. (Ale po ČCE to steče jak po husím peří.)
Jedním z postulátů LL je, že by elementy měly být tím, co je běžné v té které oblasti. Nigérie žádá, aby mohla slavit s kokosovým mlékem a sladkými bramborami. Tomuto požadavku vyšla Komise pro víru a řád SRC vstříc.
Některé církve to podnítilo slavení LL k intercommunii. Bulharská pravoslavná církev se však ozvala, že slavení interkomunie je vrcholným bodem a korunou života církve a že ji lze slavit jen v plné jednotě vyznání víry.
Diskuze k recepci dokumentu v ČCE:
Máme dokument zakotven v preambuli, praxe se nerozeběhla. Teoretici ekumény nedotahují názory v praxi. Pokud funguje ekuména, tak na bázi osobních vztahů, společného podnikání, atd.
Text limského dokumentu naleznete zde