Vřazovat křest do běžné nedělní bohoslužby je v ČCE samozřejmostí. To je výsledkem chvályhodné snahy vrátit této svátosti kdysi ztracenou vážnost. Přesto není toto asi jen málokým zpochybňované řešení bez obtíží. Pravidelná nedělní bohoslužba má jiný hlavní cíl, totiž společenství pokřtěných okolo slova a stolu Páně. V praxi pak dochází na kompromis – na vlastní křest zbývá málo času (aby bohoslužba nebyla moc dlouhá) a proto se krátí kázání či liturgie večeře Páně. Liturg musí řešit otázku, kam křest zařadit, zda na začátek bohoslužby (pak má ale bohoslužba tři vrcholy) nebo před VP (dvě svátosti těsně vedle sebe). Výsledkem je krácení jak liturgie křtu, tak liturgie bohoslužby slova a stolu Páně. Vzniká celá řada otázek. Má právě pokřtěný hned také přijímat VP? Mají se biblická čtení a modlitby shromáždění vázat spíše na křest nebo na lekcionář? Přestože je stávající praxe spíše bez výhrad přijímaná, je nutno ptát se, proč tomu bylo jinak v době apoštolské a patristické církve.
Obě poslední agendy užívané v ČCE (vydané 1953 a 1983) hovoří o začlenění křtu do bohoslužebného shromáždění. Neuvádějí však, zda se myslí na jakékoli shromáždění nebo pouze na pravidelnou nedělní bohoslužbu. Agenda z r. 1983 však předpokládá nedělní eucharistickou bohoslužbu: „Je vhodné, aby byl dospělý pokřtěn v neděli, ve kterou sbor slaví svatou večeři Páně.“ Ve sborech se má za to, že mít křest během této bohoslužby je správné. Podle malé ankety (duchovní Poděbradského seniorátu) opravdu křty bývají až na malé výjimky vždy při nedělní dopolední bohoslužbě, a to bez vazby na Velikonoce. V zásadě se však dá povědět, že obě agendy nebrání tomu, aby bylo křtu věnováno samostatné shromáždění třeba v sobotu nebo v neděli odpoledne.
V nedávno vydané Evangelické liturgice (P. Filipi, 2011) se otázka křtu vůbec neřeší. Naopak vztahu křtu a bohoslužebného shromáždění se věnuje Zd. B. Bouše ve své Malé katolické liturgice (první vydání 1981): „Protože křest dítěte není soukromá záležitost rodičů, ale zájem celé církve, je samozřejmé, že bude udělován ve shromáždění. Soukromý křest bez přítomnosti celé místní církve je zavrženíhodný zlozvyk. Jak pro křest dospělého, tak pro křest nemluvňátka je nejvhodnějším termínem velikonoční vigilie, nebo alespoň velikonoční doba.“
Skutky apoštolské (80. léta 1. stol.) jsou jedinou novozákonní knihou, která se křtům věnuje „popisně“. Epištoly spíše pojednávají „teologii“ křtu. Ve Skutcích se o křtu píše na celkem osmi místech: Sk 2,21nn (událost Letnic), Sk 8,12nn (křty v Samaří vyvolané Filipovou misií), Sk 8,36nn (křest etiopského dvořana), Sk 9,18nn (křest Saula v Damašku), Sk 10,47nn (křest Kornélia a jeho přátel), Sk 16,15nn (křest Lydie a jejího domu), Sk 19,1nn (Pavel křtí učedníky v Efezu). Z těchto zpráv není možné vyčíst, zda a jak byly tyto křty vázány na pravidelná shromáždění místních obcí. Výjimku tvoří (podrobná) zpráva o křtu etiopského dvořana – tento křest na bohoslužbu vazbu zřetelně nemá.
V Pliniově listu císaři Trajánovi z roku 112 se píše o dvou typech křesťanské bohoslužby. První je „v určitý den před úsvitem“, kde se křesťané „zavazují přísahou“. Druhý spočívá v tom, že se “shromažďovali k požívání pokrmu“. Možná, že onen první typ byl křestní bohoslužbou; pokud ano, pak to bylo při východu slunce v neděli ráno. Vtip je v tom, že „pravidelná bohoslužba“ nebyla ráno ale večer – společná večeře.
Justinus (†165) sepsal Apologii cca 150 po Kr., snad v Efezu:
Kdo z přesvědčení uvěří, že je pravda, co se od nás dozvěděli a co jsme jim řekli, a slíbili, že podle toho budou žít, poučíme je, že modlitbou a postem mají prosit Boha o odpuštění svých dřívějších hříchů. My se modlíme a postíme s nimi. Potom je zavedeme k vodě. Tam jsou znovuzrozeni týmž způsobem, jako jsme byli znovuzrozeni my. Ve jménu Pána Boha, Otce veškerenstva i našeho Spasitele Ježíše Krista i Ducha Svatého vykonají totiž ve vodě koupel znovuzrození. Toto jsme se dozvěděli od apoštolů (...) Když jsme umyli toho, který uvěřil a připojil se k nám, vedeme ho k bratřím - tak si říkáme -, kteří se tam shromáždili a společně se modlíme za sebe, za toho, který byl osvícen, a za všechny, ať jsou kdekoliv, abychom, když jsme poznali pravdu, se stali svým jednáním dobrými občany a strážci přikázání a dosáhli věčné spásy. Potom se přinese představenému bratru chléb a pohár vody a vína. Ten je vezme a skrze Syna i Ducha Svatého vzdá chválu a slávu Otci veškerenstva. Dlouze děkuje za dary od něho přijaté. Když skončil prosby a díkůčinění, všichni přítomní radostně zvolají: „Amen". Hebrejské slovo „Amen" znamená „Staň se". Když představený skončil díkůčinění a když všichni projevili radostný souhlas, dávají ti, kterým říkáme jáhni, každému z přítomných částku z posvěceného chleba, vína a vody a zanesou i nepřítomným.
Z tohoto líčení jednoznačně vyplývá, že křest je podmínkou pro účast na eucharistické slavnosti a že se počítá se dvěma časově i lokálně oddělenými shromážděními. Křest se koná tam, kde je dostupná voda. Eucharistické společenství následuje potom, asi někde v domě, kde jsou „bratři“. Raně-křesťanská shromáždění se konaly v místnosti, kterou propůjčoval u sebe doma někdo z majetných křesťanů.
Apoštolská tradice Hippolita Římského vzniká cca r. 215. Křtu se obšírně věnuje v kap. 20. a 21. Hippolit popisuje tradici římského sboru:
Časně zrána se koná modlitba nad vodou. Voda ať vyvěrá z pramene nebo teče shora. Použij tento způsob, mimo případ nutnosti. Je-li nutnost naléhavá a trvalá, použij vodu jakou nalezneš. (Katechumeni) odloží oděv (...) Když křtěnec sestoupí do vody, ten kdo ho bude křtít, vloží na něho ruce a ptá se ho: Věříš v Boha, Otce všemohoucího? A křtěnec odpoví: Věřím. A stále s rukou položenou na jeho hlavě, jedenkrát ho ponoří. Pak se zeptá: Věříš v Krista Ježíše, syna Božího, který se narodil z Ducha svatého a z Marie Panny, byl ukřižován za Poncia Piláta, zemřel, byl pohřben a vstal živý z mrtvých třetího dne, vstoupil do nebe a sedí po pravici Otce a přijde soudit živé i mrtvé? A když odpoví, “věřím“, opět ho ponoří. Znovu se ptá: Věříš v Ducha svatého, svatou církev a vzkříšeni těla? Křtěnec odpoví: Věřím. A tehdy je potřetí ponořen. (Křtěnec) vystoupí (z vody) a kněz jej pomaže posvěceným olejem: Mažu tě posvátným olejem ve jménu Ježíše Krista. Potom se jednotlivě osuší, obléknou se a vstoupí do kostela.
Slovem „kostel“ se zde míní domus ecclesiae, tj. dům určený k bohoslužbám. Zde se ještě nepočítá s baptisteriem, které by bylo v postranní kapli nebo by bylo samostatnou kaplí poblíž.
Závěrem:
1. Z Nového zákona ani z církevní tradice 1—3. století se nedá najít zpráva o tom, že by se křty slavily v rámci pravidelné nedělní eucharistické bohoslužby. Naopak se ve všech případech, kde se to dá rozeznat, odehrávaly v samostatné bohoslužbě.
2. Z toho se nedá jednoduše vyvodit nesprávnost zařazení křtu do eucharistického shromáždění. Zároveň však také nelze tvrdit, že by samostatná křestní bohoslužba byla nesprávná, neboť to by odporovalo přinejmenším zvěsti Písma a apoštolské praxe.
3. Jistě je nevhodné vracet se k již překonanému pojetí „soukromých křtů“ s vyloučením veřejnosti (k tomu viz výše citát Z.B. Bouše).
4. Ale je možné zvát všechny členy sboru – církve – k bohoslužbě konané separátně. Taková bohoslužba umožní soustředit se na svátost křtu v klidu a slavnostně. Pro členy sboru je to příležitost ocenit váhu první svátosti také pro ně samotné. Otázka, nakolik je to v dnešní situaci ČCE proveditelné, nechť se probere v diskusi.
5. Pokud by nebylo možné slavit křest samostatně, znamenalo by to snížení hodnoty této svátosti, neboť večeři Páně bez křtu slavit lze.