Rekonstrukce teologie
Rekonstrukcí, kterou autor ve zmíněné habilitační práci provádí ve vztahu k Bibli, by v rámci našeho projektu měla projít celá teologie, která se bude chtít označovat za postliberální či postkritickou. Podstatou navrhované rekonstrukce teologie je po-moderní syntéza pre-moderního a moderního pojetí teologie. Naznačíme zde několik akcentů, které se nám jeví pro obnovenou teologii jako podstatné. Připomínáme, že jde o po-moderní projekt bez nároku na univerzálnost a všeobecnou závaznost, nicméně s nárokem na uznání jako jedné z rozumně zdůvodnitelných možností. Rovněž i s pragmatickým nárokem, že taková teologie je kvazi-hypotézou, umožňující činit nové objevy.
Teologie jako doxologie
Předpokladem je rozpomenout se na teologii před modernou. „Existovalo předmoderní pojetí teologie, v němž sama teologie byla pojata jako vyznání, modlitba, chvalozpěv“, píše Ulrich KÜHN (id., Die Kirche als Ort der Theologie, in: Die eine Kirche als Ort der Theologie. Ausgewählte Aufsätze, Göttingen 1997, s. 38-55) a pokračuje: “Bylo by skutečně osudné, kdyby pojetí teologie jako vědy od 13. století zcela vyhnalo dech modlitby z teologie, jak tomu někdy skutečně bylo“. Modlitbu teologa, doplňme, můžeme vidět jako výraz toho, že překonal modernu - neboť v deistickém obrazu světa moderny žádné místo pro modlitbu, pro Boží zásah do běhu světa kvůli nepatrnému člověku nebylo.
Zvláštní místo mezi modlitbami zaujímá z hlediska teologa doxologie. Teologii jako doxologii ukazoval - vlivem dialogu s pravoslavím - i Edmund SCHLINK (srov. id., Theologie als Doxologie, in: id., Ökumenische Dogmatik. Grundzüge, Göttingen 1985/2, s. 64n). Doxologie je strukturou, v níž se explicitně uznává Bůh sám. Zde jsou kořeny dogmatu, nikoli v nějaké teologické potřebě reflexe podl vlivem filosofie. V doxologických výpovědích je Bůh subjektem bezezbytku. Dogmatika sice není dle Schlinka doxologií, ale nemůže se beze škody od doxologie oddělit, má k doxologii vést a doxologii sloužit. Theologia ancilla doxologiae, mohli bychom shrnout Schlinkův důraz. Teologie by měla zůstávat v blízkosti doxologie. “Vědomí této nutné souvislosti mezi učením o Bohu a adorací uchovala východní církev jasněji než západní křesťanstvo. To je jedním z důvodů, proč starocírkevní učení o Trojici se na západě stalo do značné míry cizí formulí. Toto učení pochází z doxologie. Stará církev sice postavila do služeb doxologie předkřesťanské metafyzické pojmy, ale přitom je proměnila a přinesla Bohu jako oběť chvály“ (ibid., s. 65).
Nejde zde ovšem zřejmě o rozdíl mezi východem a západem, ale mezi premodernou a modernou, což nám dává opět naději v možnost syntézy. Herrmann Sasse ukázal, že před modernou nebylo toto pojetí cizí ani západu: Tomáš Akvinský je nemyslitelný bez eucharistických hymnů, které Luther i luterská ortodoxie opakovaně citují a které ještě dnes znějí v evangelických písních ke sv. večeři. Podobně i Luther je teologem a skladatelem písní. Johann Gerhard končí každý locus své dogmatiky modlitbou. Luterskou ortodoxii chápeme obvykle falešně právě proto, že nám uniká, že to byla současně slavná epocha luterské liturgie. Spojení dogmatiky a liturgie je nejpatrnější v Nicejském vyznání víry, kde je Trojice nejen předmětem víry, ale Duch svatý je „ spolu s Otcem a Synem stejně ctěn a oslavován“.
Teologie jako (ask)etika
Také Michael SCHNEIDER, jezuita byzantského obřadu, se ve svých úvahách o obnově teologie inspiroval východním křesťanstvím (srov. id., Zur Erlösungslehre in der orthodoxen Theologie, Köln 2003). Teologie je neoddělitelně spojena s etikou jako konkretizací dogmatu (tak tomu je i v Schlinkově dogmatice), asketika není jen vzdělavatelnou přílohou, ale nové stvoření a stálé proměňování je nutné, aby teolog vůbec něčemu rozuměl a postupoval dál. Chce-li teolog poznat Boha, musí se mu přibližovat, směřovat ke sjednocení s ním. Nesmí přizpůsobovat zjevení sobě, ale sebe zjevení. V mystice se teologický obsah stává prožitkem; teolog vyjadřuje to, co může každý prožít. Teolog musí vzít vážně apofatický charakter zjevení, včetně inkarnace. Z toho pro teologa plyne dvojí: Varování Řehoře Naziánského (cit. ibid., s. 11): Kdo říká, že poznal něco o Bohu, je asi popletený. Ale také apologie Cyrila Jeruzalémského: Namítnou ti: Je-li Boží podstata nepostižitelná, proč o tom mluvíš? (...) Já se však nyní pokouším oslavovat Pána, nikoli ho vysvětlovat (cit. ibid., s. 18).
Teologie jako mystika
Padlo zde slovo prožitek, mystická zkušenost. Pro barthiánské učitele naší generace to byla slova s jasně negtivním předznamenáním. Jejich neoortodoxie byla v tomto smyslu jasně protimoderní, konkrétně protischleiermacherovská. Model obnovy teologie jako syntézy premoderny a moderny by mohl tato slova a jimi označované skutečnosti rehabilitovat v jejich oprávněném významu. Nejde nám o rehabilitaci subjektivity, protože celé rozdělení subjektu a objektu považujeme za nutné transcendovat. Teologie nemůže být založena ani objektivně, ani subjektivně ve smyslu moderny. Jak ukazuje K. H. FELMY (Die orthodoxe Theologie der Gegenwart. Eine Einführung, Darmstadt 1990), teologie v epoše empirických věd musí mít zkušenostní dimenzi, narozdíl od pietismu však v neoortodoxii (Felmy se zabývá především ruskou) nejde o „zážitkovost“, ale o vrůstání do zkušenosti církve. V tom neoortodoxie navazuje na patristiku: Předmětem „subjektivního“ prožívání jsou „objektivní“ skutečnosti trinitárně založené eucharistické bohoslužby, osobní prožívání je spojeno s eucharistií, svátostmi a modlitbou. Teologie není bez zkušenosti, pro východ je jedním z trojice vyznamenané přídomkem teolog Symeon Nový Teolog, a pro západ je Terezie z Ávily Učitelkou církve.
Dogma, jak Felmymu ukázal v úvodu citovaný (ibid., s. 11) teolog Yannaras, je nejprve událostí. Znát znamená participovat. Jde o to vyjádřit život, a k tomu nestačí jen řeč pojmů a objektivních informací a nelze to prostě vyvodit z axiomat. Ethos je podle téhož citovaného teologa ztělesněním dogmatu a teologie je mystagogie. Naproti tomu by bylo dle Felmyho chybou obracet se k východu z nepřátelství k intelektu: Holismus není emocionalismus, západním problémem je intelektualismus, nikoli intelekt. Patristika spojuje mystickou zkušenost s náročnou intelektuální prací. Kolegy, vzhlížející jednostranně k východu, jsme na jedné z konferencí upozornili, že předpoklady k takovému pojetí teologie už mezi námi jsou, dokonce tam, kde bychom je nejméně čekali - tak např. reformovaný teolog Vanhoozer (First Theology, s. 148 srov. 160) soudí, že úkolem teologie je odkazovat k k tajemství.
Teologie jako věda
Takto obnovená teologie nemá být v žádném případě alternativou k vědeckosti teologie, ale má s ní vytvořit syntézu. Dokladem její možnosti byl již sám Schlink; jeho žák Pannenberg a v návaznosti na něj již zmíněný Kühn zdůrazňují nutnost uchovat teologii jako akademickou vědu, jako disciplínu v rozhovoru s jinými universitními vědami, jako projev veřejné odpovědnosti církve. V situaci, ve které v současných Čechách, ale také v zemích na jih a na západ od nás, jsme, nesmíme přehlédnout, že akademická teologie je veliký dar, který je nám zatím ještě dáván. Není vůbec samozřejmé, že lze být teologem profesionálně. Lze si docela dobře představit situaci, kdy počet učitelů teologie přesáhne počet jejích studentů, kdy jako v dobách bratrských se bude student postupně stěhovat z fary na faru (budou-li ještě fary) podle toho, jakou teologickou disciplínu tamní farář vyučuje. Možná se vrátí doba starocírkevních biskupů (farářů), kteří byli současně pastýři i velkými teology. V předkládané práci se na mnoha místech přiznává, že naším cílem je teologie, která by byla schopna snést akademickou kritiku, a současně sloužila církvi. Solidní „Gemeindetheologie“ nemusí být utopií, jak je patrné z poválečné duchovní obnovy německého evangelictví, kdy brožurky „pro lid“ psali na výborné úrovni nejlepší teologové. Jde tedy zase o syntézu. nikoli o alternativu. Tuto syntézu, jakkoli potřebnou, nechceme idealizovat - autor této práce se o ni snaží a je si denně vědom, kolik zůstává dlužen nárokům akademie i nárokům církve. Nicméně to, že tuto práci předkládá, je výrazem naděje v realizovatelnost tohoto spojení aspoň jako jedné z možností. Třetí možností by měl být solidní teolog skutečně neakademický - v evangelické tradici takoví faráři - doktoři teologie bývali a v nejmladší generaci se zase vracejí.
Teologie ekumenicky i konfesijně
Třetí syntézou, o niž nám jde, po syntéze spirituální a vědecké teologie a po syntéze akademické a církevní teologie, by měla být syntéza konfesijní a ekumenické teologie, spojující předmoderní nekonfesijní teologii s moderní konfesijní teologií v teologii, která bude mít konfesijní akcent a universální nárok, že je jedním z legitimních vyústění ekumenické tradice.